Horor Story

TEsTy proč???=´(

5. srpna 2010 v 20:03
Na těchto králíčkách byly testovány různé výrobky (kosmetické a spousty jiných). Dnes už nežijí. Těchto několik králíčků je jen malinká část z miliónů a miliónů zvířat, která trpí, trpěla a budou trpět kvůli testování výrobků na zvířatech.
A zde jsou jen králíčci...
Chcete vidět víc?? Psi, kočky, potkany, koně, opice a jiná zvířata??
Potom se podívejte sem:
ZDE
Ale varuji!! Je to jen pro silné žaludky!!
Chcete se těmto výrobkům vyhnout?? Podívejte se sem a poučte se, co kupovat a co NE.
Výrobky testované na zvířatech: ZDE
Výrobky NEtestované na zvířatech: ZDE
PROSÍM. ŠIŘTE TENTO ČLÁNEK PO INTERNETU A POMOZTE ZASTAVIT TOTO NESMYSLNÉ VRAŽDĚNÍ ZVÍŘAT!!!!
Má poznámka: Lidé, kteří tohle dělají, nemají srdce a neváží si života!!!
Já se na to nemůžu dívat. Tolik zbytečného utrpení.

Horor !!!!!!NEbojte sééé

7. března 2010 v 15:27
První kapitola
V jedné temné jeskyni v lese na kraji Londýna zrovna spokojeně pochrupoval opravdu výjimečný tvor. Bylo přesně za pět minut šest hodin ráno a venku teprve svítalo, je ale jisté, že ani jeden sluneční paprsek si nenajde cestičku do této "honosně" vyzdobené jeskyně.
Na většině podlahy byly poházené nejrůznější kůže, od vlčí, přes medvědí, až po vlkodlačí a králičí, možná by se tam našla i nějaká myší.
Podél celé jedné stěny stály mohutné starobyle vypadající komody, které vyhlížely až královsky díky svému pozlacení a rozložitosti.
Taky se v této jeskyni nacházelo prostorné ohniště a jedna pohodlně vypadající židle se stolem a postel. To všechno dodávalo jeskyni opravdu královský vzhled.
Nebýt ostatních "doplňků," které tam byly, bylo by to útulné místo snad pro každého, ale hned vchod, který byl obestavěn lidskými lebkami, naznačoval, že není moudré tam vstoupit.
Uvnitř byly i dvě prohlubně v podlaze, jedna byla napuštěná vodou, která tekla z jedné praskliny ve skále, ale druhá byla plná krve a právě v této prohlubni tvor spokojeně spal a snil o další své zábavě.
Na komodách byly obrovské svíce zabodnuté v lebkách nejrůznějších zvířat a tvorů.
Obluda vládnoucí tomuto temnému místu byla veliká přibližně dva metry, měla mohutnou hruď a celé její černé tělo se vlnilo velikými svaly. Ruce a nohy této bytosti byly zakončené ostrými drápy, které opravdu vypadaly nebezpečně, její delší černé vlasy zakrývaly obličej s pusou plnou špičatých tesáků, z temnoty zpod vlasů svítily jen dvě oči, oči barvy paprsku kletby smrti.
Bytost měla ještě jednu zvláštnost a to dlouhý ocas zakončený špičatým bodcem, který sloužil jako dokonalá zbraň.
Přesně minutu před šestou hodinou ranní otevřela obluda své oči a líně se vypotácela ze své lázně, sebrala zkostnatělou lidskou ruku ležící poblíž a se zívnutím, po kterém by se rozklepal snad každý, se začal kostí drbat na zádech, když byl spokojen, tak kost znovu odhodil někam ke krvavé lázni a sám se ponořil do druhé prohlubně s čistou vodou.
Pohodlně se usadil a jako na znamení začal bolestně řvát, řev naháněl takový strach a byltak silný, že zvířata v okolí jeskyně rychle prchala od toho prokletého místa co nejdál.
Kolem bytosti se začala tvořit temnota, jakýsi opar, až nebyla vůbec vidět. Když bolestný řev ustal, začala se temnota pomalu ztrácet, ale nikdy nevyprchala úplně, jako temný stín vlála vždy za postavou, která teď zmoženě ležela v průzračné vodě.
Většina lidí by ho už ani nepoznala, a přitom byl jejich jedinou šancí na záchranu. Ano, v prohlubni ležel chlapec, který přežil,teď by zrovna nejspíš byl se svými přáteli ve škole čar a kouzel v Bradavicích a radovali by se spolu ze složení závěrečných zkoušek sedmého ročníku, kdyby se to tenkrát tak pekelně nezvrtlo.
Harry jako každý rok byl u svých příbuzných, ale tentokrát mu to ani moc nevadilo. Harryho Siriusova smrt hrozně vzala, neměl chuť jíst, ani pít a vůbec cokoli dělat, ale přesto poslušně chodil na snídaně, obědy a večeře, vše do sebe naházel a pak znovu bez jediného slova zalezl do svého pokoje, kde se dál oddával výčitkám svědomí.
Pořád musel myslet na to, že kdyby se nechoval jako nějaký totální šílenec a trochu by myslel, tak mohl být Sirius ještě naživu.
Vždy, když zavřel oči, tak viděl, jak Sirius s překvapeným výrazem padá za Oblouk smrti, a proto nespal téměř vůbec, jen v případě, když usnul únavou, s čímž se nedalo nic dělat.
Když byly prázdniny už skoro v polovině a Harryho znovu přemohl spánek a on spal, tak se celý dům zatřásl, což Harryho probudilo, pracně se zvedl z postele a vydal se k oknu, aby se podíval, co způsobilo ten otřes.
"Možná zase jen něco upravují v ulici," pomyslel si Harry cestou, když v tom se dům znovu zatřásl a s větší silou, takže Harry téměř spadl na zem, nebýt psacího stolu, o který se mohl opřít.
Harry vyhlédl z okna a oči se mu rozšířily zděšením, před domem bylo asi padesát Smrtijedů, kteří se drželi přibližně sedm metrů od pozemku Dursleyových a monotónně něco odříkávali, ale Harrymu to znělo jako temné bručení, které zvěstovalo něco hodně špatného.
Co ale překvapilo Harryho ještě víc, bylo, že metr před masou Smrtijedů stál samotný Lord Voldemort s napřaženýma rukama přímo na dům a něco mumlal, stejně jako Smrtijedi.
Najednou Voldemort zvýšil hlas a zřetelně odříkával mocí přesycená slova, Smrtijedi si ze svého pána vzali příklad a taky přidali na hlasitosti, ten zvuk naháněl hrůzu, jako velké smrtonosné vlnobití.
Dům se znovu roztřásl a tentokrát s větší silou, až Harrymu spadly knihy ze psacího stolu a
zezdola se ozval výkřik tety Petůnie, když její rodinný porcelánový servis spadl na zem a roztříštil se na miliony kousků.
Harry se otočil zpět k oknu a spatřil, jak Pán Zla posílá Smrtijedy na okolní domy a sám se s dvacítkou svých stoupenců vydává rovnou k domu Dursleyových.
Harry už byl totálně probuzený, a tak rychle popadl hůlku a běžel dolů, schody bral po dvou, až se mu na jednom zvrtla noha a on tvrdě sjel zbytek schodů dolů.
Měl něco z kotníkem, a tak zanechal pokusů postavit se na obě nohy a vyškrábal se aspoň na zdravou nohu, opírajíc se o stěnu.
Harry namířil okamžitě hůlkou na dveře a čekal.
Nemusel ale čekat moc dlouho, téměř okamžitě se s ohromnou ránou dveře roztříštilydoslova na třísky a dovnitř už se hrnuli Smrtijedi dychtící po nějakém mučení.
Harry mávl hůlkou ke Smrtijedům a vykřikl "Expeliarmus,..." a pokračoval dál, Smrtijedi, kteří nečekali žádný odpor, se nestíhali krýt v těsném prostoru dveří a uniknout nemohli, protože jejich kolegové je tlačili dál.
Harry sesílal všechny kouzla, na které si vzpomněl, takže skolil asi šest Smrtijedů, dva omráčení, jeden spoutaný, jeden tancoval mezi jeho padlými přátelíšky a další se smál jako praštěný, ale nebyl čas se zaobírat Smrtijedským vkusem pro humorné scénky, protože dovnitř se hrnuli další Smrtijedi.
Harry na postavy v černém sesílal opravdu vše, co ho napadlo, ale sluhové Pána Zla už se bránili protikletbamy a bylo těžké je zneškodnit a co hůř stále postupovali dopředu, což Harryho opravdu nepotěšilo, jelikož se svojí zraněnou nohou se nemohl někam stáhnout.
Harrymu přicházely kletby a kouzla na jazyk a okamžitě vylétaly paprsky z jeho hůlky proti černé hordě, Harry vykřikl další "Bombardo."
Nebohý a velice překvapený Smrtijed, do kterého kletba narazila, najednou zrudl a jeho výraz se změnil z vyděšeného na bezmocný a nakonec na velice bolestnou grimasu, pak už se ozvala jen rána a Smrtijed se doslova rozletěl na všechny strany, ohodil jak svoje spolubojovníky, tak vše v okolí, nevyjímaje Voldemorta, který si z ramene odmetl rukou palec od nohy.
Pak už to šlo až moc rychle, Pán Zla na Harryho seslal první kletbu a tím probudil i ostatní Smrtijedy, kteří jen nevěřícně koukali na místo, kde před chvíli stál jeden z nich. Jejich společnému útoku překvapený Harry moc dlouho nedokázal odolávat.
Nakonec Harryho obranou prolétlo nějaké kouzlo, které ho zasáhlo do ramene a pod jeho silou prolétl prosklenými dveřmi do kuchyně, pokusil se znovu na Smrtijedy namířit hůlku, ale nějaká další kletba s ním smýkla po podlaze, až tvrdě narazil do kuchyňské linky, další kletba mu vytrhla hůlku z ruky, kde ji stále hrdinsky pevně držel.
Pak na Voldemortovo lusknutí přešli dva Smrtijedi k Harrymu a vyzdvihli ho mezi sebe, Harry se sotva držel při vědomí, natož aby stál a tak ho stále jen drželi mezi sebou přibližně ve vzpřímené poloze.
Harry mžoural před sebe rovnou do rudých očí.
"Harry, opravdu musím přiznat, že jsi mě překvapil, ale teď k důležitějším věcem," řekl a mávl hůlkou před sebe, kde se okamžitě objevil veliký trůn z kostí a lebek, na který se pohodlně posadil, pak vydal podivný klapavý a sípavý zvuk, při kterém se otřásli i Smrtijedi stále držící Harryho.
Harry okamžitě poznal, co se děje, protože cítil jejich přítomnost, Voldemort určitě dal mozkomorům nějaký příkaz, okamžitě se ochladilo a světla zablikala a zhasla, nastala naprostá černočerná tma.
Voldemort něco zasyčel, nejspíš nějakou formuli a v pokoji se okamžitě utvořilo mdlé světlo, pak mávl hůlkou a tím nechal zmizet všechen nábytek v obývacím pokoji, kde se Dursleyovi krčili za velikou sedačkou. Když si všimli, že jsou nechránění, tak se hned pokusili nějak uniknout, ale Temný pán jen namířil hůlkou na nejobjemnější cíl, a jako by se nic nedělo, pronesl "Avada Kedavra," strýc Vernon se okamžitě sesul k zemi mrtvý a tím zastavil i svou ženu a syna, kteří jen zděšeně hleděli na jeho mrtvé tělo.
Ač Harry neměl strýce moc v lásce, přece jen ho jeho smrt zasáhla a smutně se koukal na své příbuzné.
Lord Voldemort si všiml Harryho reakce, i když nebyla moc veliká, a tak se rozhodl udělat názornou ukázku toho, že se nevyplácí vzdorovat mu, nebo se paktovat s Potterem.
Mávl hůlkou a přivolal si Vernonovo tělo před trůn, zamumlal kletbu a Vernonovi se rozpůlila hlava v čistém řezu, pak namířil na Dudleyho a zasyčel "Imperio," Dudleyho oči se zamlžily a mechanicky došel k mrtvole svého otce.
"Né, nech je být ty slizký haj..." začal Harry, ale Temný pán pouze mávl hůlkou jeho směrem a zamumlal "silencio," Harry po tomto kouzle oněměl a jeho neslyšné protesty nikdo nebral na vědomí.
Harry se na to už nemohl dívat, a tak odvrátil tvář, už jen pohled na strýcovu rozpůlenou hlavu mu nedělal zrovna dobře a věděl, že ať má Voldemort v plánu cokoliv, není to nic hezkého.
Jeho teta Petunie ale neměla takové štěstí, a i když se vzpírala na příkaz Pána Zla, ji dva Smrtijedi drželi tak, aby viděla co se děje.
Dudley přešel k otci a bez jediného zaváhání se zahryzl do obnaženého mozku.
Harry skoro neudržel svoje poslední jídlo tam, kde mělo být, když uslyšel mlaskavý zvuk. Podle ostatních zvuků věděl, že několik Smrtijedů nemělo takové štěstí a teta řvala jako šílená.
Když po nějaké chvíli mlaskání ustalo, odvážil se Harry pohlédnout zpět, jeho teta stálevřeštěla a v očích měla šílenství doslova vryté do duše a Dudley, který měl celý obličej od krve, se teď vzpamatovával z kletby, a když si uvědomil, co právě udělal, okamžitě začal zvracet a přitom se snažil dostat co nejdál od zohyzděné mrtvoly a jednou rukou si snažil setřít krev z uslzeného obličeje.
Harry už taky vzlykal, tohle bylo opravdu velice kruté, ale Voldemort ještě neskončil, namířil tentokrát na Petunii a znovu zopakoval kletbu, která se nepromíjí "Imperio," žena okamžitě přestala vřeštět a vydala se ke svému synovi, který stále zděšeně pološílený hleděl na Vernonovo tělo.
Petunie uchopila svého syna pod krkem a začala ho škrtit, Dudleymu se do výrazu vmíchal i strach, ale ať sebou házel, jak chtěl, jeho matka stisk nepovolila do doby, než Dudley vydechl naposledy, jeho oči odrážely, jak se cítil, jak jeho šílenství z toho co provedl a ze ztráty otce i strach.
Voldemort potom jen líně namířil na poslední žíjící příbuznou Harryho Pottera a syčivě pronesl "Avada Kedavra."
Většina Smrtijedů v místnosti nebyla zrovna ve své kůži, po tom co viděli, nebylo ani divu, ale někteří byli spokojení a dokonce se i usmívali stejně jako jejich Pán.
"Tak, Harry, to by jsme měli rodinné záležitosti," poznamenal s něčím, co by se dalo považovat za úsměv.
Harry byl stále němý, takže nemohl nic říci, a tak aspoň vyšvihl svou nohu do vzduchu a kopl Voldemorta do hadí hlavy.
Ale okamžitě, jak to udělal, tak na něj letělo hned několik kleteb "Cruciatus," Harry se pod tíhou bolesti svalil na zem a němě křičel a svíjel se na podlaze, když kletby přestaly působit, tak se Harry snažil vyškrábat na nohy, ale povedlo se mu nanejvýš dostat se na všechny čtyři, což mu nevydrželo moc dlouho, jelikož ho do hlavy kopla nějaká noha, nepochyboval, že Voldemortova, ale Harry se po této ráně propadl do spásného bezvědomí.
Když se Harry probudil, tak ležel v nějaké černočerné kobce, která příšerně smrděla a nebylo vidět ani na centimetr před sebe. Okamžitě se snažil nelézt nějaký východ, ale bylo to marné, ani po hodině hledání nic podobajícího se otvoru nenašel.
Když už si myslel, že ho tu chtějí nechat do doby, než se zblázní a zemře, tak se otevřely dveře, po kterých předtím nebyla ani památka, světlo, které z nich vycházelo, Harryho oslepilo a nějakou dobu si nemohl zvyknout na takové osvětlení.
Než se stačil vzpamatovat, tak dovnitř vtrhli dva Smrtijedi a kopnutím na sebe upozornili, Harry měl pocit, že uslyšel křupnutí svých žeber, ale jen sykl bolestí.
Smrtijedi ho vzali každý z jedné strany a odvlekli ho přes bludiště temných chodeb až před nějakou obrovskou černou bránu, u která stáli dvě sochy nějakých rohatých a velice nevlídně vypadajících tvorů, Harry sebou škubl jak se lekl, když se sochy pohnuly a každá otevřela jedno křídlo brány, podle toho, jak se jim napínaly obrovské svaly, bylo poznat, že Brána byla opravdu těžká a bytelná.
Když Smrtijedi vlekli Harryho dovnitř, tak se ty bytosti škodolibě šklebili a Harrymu se to opravdu moc nelíbilo, už předtím si byl jistý, že ho tu nečeká nic dobrého, ale teď si byl stoprocentně jistý, že to bude ještě horší.

KAMENÍ

Není dokázáno že je příběh pravdivý
Jednou jsme s rodičema a s kamarádkama rozhodly že si uděláme takový super večer opýkání párku na zahradě ....tak sme po 9 hodině šly na zahradu a táta zatopil ohen všichni si kolem něho sedly a spívaly sme si aby tam bylo víc srandy tu moje kamoška najednou odešla ...nikdo si toho ani nevšiml ..uběhlo 10 minut a ona se nevracela ,to už sem si toho všimla já a šla jsem se podívat kde je hledala jsem jí všude až mě to nedalo a běžela jsem to říct její mamce domu zazvonila jsem a nikdo neotvíral pořád sem zvonila a nikde nikdo pak se podívala sousedka z okna a říkala že jely do nemocnice a že přišla celá zmlácená a měla na sobě samý modřiny ..tak jsem šla zpátky na zahradu a jak tak sem šla po cestě spátky něco po mě začalo házet kameny ,,otočila jsem se a zamnou nikdo nebyl tak sem to všechno prohlídla a nikde nikdo po 10 vteřinách co jsem se otočila za mnou stála taková baba ....a říkala at du rychle z toho místa pryč !!já jsem tomu vubec nerozumněla ale rači jsem začala zdrhat na zahradu ..když sem to řekla našim jenom se mi vysmály a řekly že si ze mě nácí kluci určitě dělaj blázny .o druhý den později se na tom mýstě našla ta baba celá umlácená a vedle ní kameny ..do smrti na tohle nezapomenu a ještě dneska se neví co se vlastně stalo !!

SATAN JE NA ZEMI

Tento příběh mi vyprávěla kamarádka Věra.každý rok jezdí do ozdravovny na léčení ,ale tentokrát se tam setkala z renatou.která byla zasvěcená černé magii.ta jí začala vyprávět že muže třeba pohybovat s věcmi ,ale Věra jí nevěřila.potom jí vystrašila jeětě hruzostrašnějším povídáním :tak poslouchejte!její kamarád byl jednou večer sám doma a neměl co dělat .tak si zapálil svíčku a začal vyvolávat satana .najednou ucítil ,jako by mu hořely vlasy .chtěl vykřiknout a odvolal ho ,ale už jen otevřel pusu a nic se neozívalo o němněl ..podíval se do zrcadla a tam se na něho šklebila strašidelná tvář.vlasy už mu nenarostly a satan ?ten se prý převtělil do něho .věře sice naskakovala husí kuže ale myslela si své.večer si šly kamarádky z ozdravovny vyčistit zuby,když tu se Renata postavila před zrcadlo ,zkříšila ruce a s upřenýma očima na zubní kartáček si pro sebe něco mumlala.v tu chvíly vyletěl zubní kartáček z kelímku a věra se ze zatajeným duchem zeptala:renato tos byla ty?renatě jen zasvítily oči a přikývla.také jsem věře nechtěla věřit ale......

nehoda

4. března 2010 v 13:58
Tak tohle fakt, no je to prostě neuvěřitelný.... Asi tak o čem to je: Přátelé jedou autem a pořád si povídají a hlavně tak trochu straší svojí kámošku, co sedí napravo. Po uvidí něco u cesty, pokud si všimnete osoba jakoby bliká...- je to stopařka, vezmou ji tedy do auta a povídají si s ní, zdá se být rozrušená, ptají se jestli se nechce napít vody nebo něčeho a ona říká "Snažím se porozumět tomu,co se stalo..." V blízkosti té holky kamera pořád nějak přeblikává a blbne.. a pak najednou ta holka ukazuje na nějak osvětlené místo a říká " Vidíte to světlo? (kluk říká, že jo) Tam se stala ta nehoda" najednou to světlo zmizí a ona řekne " A ZEMŘELA JSEM!" začne ječet a auto se vybourá...Prej to je opravdový, žádný upravovaný video nebo tak, ale opravdová nahrávka...Tak co, jak jste na tom teď? Věříte na nadpřirozenosti? Já ano... (Dávám sem kratší verzi, kde není to jak bloudí tím městem a povídají si, to je moc na dlouho...)

Duchové

4. března 2010 v 13:57
Co jsou to duchové? Proč jsou tady? Jaký je jejich smysl? Jsou to jen sny a představy našeho mozku, nebo něco skutečně existujícího, ale stále jaksi nepochopitelného? Jsou to opravdu duše zemřelých, nebo poslíčkové zla? Zkuste si přečíst tuhle úvahu a možná, že někde mezi řádky najdete aspoň nepatrnou odpověď na některé z nich.
Duchové mohou být podstatou našeho bytí. Něco jako naše vnitřní já. Někdo věří, že tato duše zůstává zde na Zemi po smrti, zatímco naše tělo a život přestane existovat. Při klinické smrti většina lidí popisuje určitý zážitek či sen, kdy se ocitají mimo své fyzické tělo. Začínají znovu vnímat svět okolo sebe, zjišťují, že mají nějaké nové duchovní tělo, které se jim někdy jeví jako slabý mrak mlhy. Při tom všem pociťují velmi krásné pocity, takové které dosud nepoznali. Cítí, že za doprovodu svých již zemřelých přátel putují k nějaké bráně či přechodu někam jinam, do zcela něčeho neznámého, do jiné dimenze. Další z teorie je, že duchové jsou prostě lidé, kteří zemřeli a ve svém životě nebyli dostatečně čestní, spravedliví na to, aby mohli vstoupit do dalšího života. Namísto jejich nového života se potulují po Zemi jistou dobu. Obvykle setrvávají v okolí strašidelných domů. Některá náboženství jsou dokonce toho názoru, že všichni duchové jsou jen zlo záhrobí. V tomto případě tedy žádní andělé dobra neexistují. Já osobně nevěřím v žádné takové nadpřirozené bytosti, ale na druhou stranu jsem tak na 70% přesvědčen, že po smrti něco nového existuje. Albert Einstein jednou řekl "Žijící hmota nemůže nikdy přestat existovat". Každý živý tvor obsahuje nějaké myšlení, svého ducha, svoji osobnost a jiné zpodobnění síly jeho vlastní energie, kterou přenáší přes prostředí každý den. Tak je tedy možné, že opravdu duchy vidíme a slyšíme jako přežité vnitřní osobnosti zesnulého človíčka. Proto možná všichni duchové nejsou stejní. Existují tak poslíčkové zla, dobra, prokletí duchové, nebo jen ti, kteří se jen tak potloukají okolo, aby oni nemuseli opustit jejich známý svět.

Po čtyřech letech výzkumu vědci zjistili, že průměrná osoba využívá denně jen asi 10% jejího mozku. Někdy citová úzkost, obzvlášť mezi dospíváním je silná dost na to, aby vyrušila dostatek energie z těla do okolí. Potom se předměty mohou někdy zdát, že se vznáší nebo pohybují. Samozřejmě bez působení jiné okolní síly (psychokineze). Tak mohou lehko dávat vinu na strašidla. Tohle ale neříká, že duchové a strašidla neexistují, mohlo by to však vysvětlit nějaký pohyb vytvořený nevysvětlitelným zdrojem.

Záhadná astrologie

4. března 2010 v 13:52
Lidi, tak tohle vážně nechápu! Na této stránce vyplňte políčka s nadpisem "Zkuste horoskop zdarma". Já jsem byla opravdu překvapena. Nikdy jsem na nějaké horoskopy nevěřila a byla jsem skálopevně přesvědčena, že je vymýšlejí babky po večerech, když už nemají bavlnu na pletení šály pro vnuka. Ale z tohoto horoskopu mi naskakuje až husí kůže, jelikož mě naprosto do puntíku popisuje. Je možné, že autoři do horoskopu fíkaně nastražili ty nejmožnější a nejzákladnější vlastnosti a typy chování, jenže mě sedí všechno- tudíž, nic není "špatně". Jak to dopadne u vás si můžete zkusit. Stojí to za to :)

HOdiny smrti

4. března 2010 v 13:51
Jednou jsem se tak na icq dohadovala s kamarádem, kolika se dožiju. Poslal mi odkaz v angličtině na hodiny smrti - http://www.deathclock.com/ -. Když jsem zadala NORMAL MODE vyšlo mi, že zemřu 11.9.2072, což znamená, že bych se dožila cca 79let. Já sama vím o druhé stránce - http://vestirna.com/- kde jsem si to zkusila podruhé. Výsledek byl až děsivý. Podle těchto hodin zemřu 11.9.2072. Tak teď nevím, jestli onoho roku 2072 neumřu spíš na infarkt, když se mi na těchto hodinách objeví, že pravděpodobně brzy zemřu zD.. BTW, zkuste zadat ve věštírně nesmyslný rok narození, například 1913. To se vám pak na obrazovce objeví optimistické dělení : Litujeme, ale jste už pravděpodobně mrtvý/á.Tak to mě dostalo xDDD

Hřbitov

4. března 2010 v 13:49
Patricie,Michael a s nimi i Lily jeli v noci z jedné pařby domů . Michael zpomalil auto u hřbitova a postrašil Lily děsivým příběhem o zde pohřbeném vrahovi . Jelikož byla Lily realistka,vsadila se s Michaelem o peníze , že bude sedět dvě hodiny sama na hrobě toho vraha a aby poznali že tam byla,musí zapíchnout do hrobu kudlu . Hned jak Lily odešla z auta,začali se Patricie s Michaelem líbat a nevnímali Lilyiny telefony . Seděla tam už skoro dvě hodiny a náhle uslyšela hlas! Říkal jí,že se nedožije rána a podobné řeči . Lily si myslela že je to Michael,ale ten jí zvedl telefon v autě . Už byla vyděšená,proto se chtěla vrátit do auta . Chtěla vstát,ale něco ji drželo . Nechtělo ji to pustit . Lily byla tak zděšená,že na místě zemřela . Ráno policie zjistila,že si kudlu zapíchla do kabátu a nemohla odejít....Myslíte že to hlas věděl?Stalo se to?


NE NESTALO!!!

Mumie

4. března 2010 v 13:48
Né příliš známý řečený sběratel artefaktů neznámně našem starou mumii princezny Ferentuti . Odborníci potvrdili,že je pravá . Svěratel ve snaze získat peníze,prodal mumii do muzea . Když však uklízečka po otevírací době vytírala podlahu,uviděla nad princezninou hrobkou postavu! Postavu krásné ženy. Nejprve si ji spletla s návštěvníkem muzea,ale její názor se změnil hned jak spatřila,že se žena vznáší asi dvacet cm nad zemí . Utekla a ráno to řekla odborníkům. Ti usoudili, že je nejspíše přepracovaná . Když ale to samé uviděl strážní, rozhodl se jeden z odborníků,ten nejmladší,přijít tomu na kloub. Zůstal přes noc v muzeu a žena jej nesklamala. Objevila se za kurátorem,který se vylekal. Na čele měla hlubokou tržnou ránu se zaschlou krví . Žena mu naznačila ať ji následuje. Dovedla kurátora k její hrobce a zmizela . Mumie byla rozmotána a místo princezny tam ležela mrvá dívka,která se snažila odhalit pravdu. Sběratel dívku zabil nedávno a uložil ji do rakve . Ptáme se,opravdu strašil dívčí duch v muzeu nebo byli všichni tři jen unavení a přepracovaní?Je jen na vás,zda uvěříte.Podle ostatních se tohle SKUTEČNĚ STALO!

Pátek 13

4. března 2010 v 13:47
V pátek 13 jsem byla sama doma. Na pátek 13 jsem sice nevěřila, ale byl to divný den. Začalo lít jako z konve..........a najednou co nevidím viděla jsem na stěně krvavé otisky a vedly nahoru do mého pokoje.Šla jsem se tam podívat a nic tam nebylo. Byla jsem vyděšená,ale vsoukala jsem si do hlavy že je to výmysl mé fantazie.Šla jsem se tedy najíst. A tu najednou.......... co neslyším Slyšela jsem v mém pokoji hlasité zvuky. Znovu jsem se tam šla podívat a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Byla tam má sousedka, která byla pocákana krví a křičela POMOZ MI DĚVČE! Omdlela jsem a probudila se až ráno. Od rodičů jsem se dozvěděla, že včera večer zemřela podivnou smrtí ta sousedka od naproti. Od tohoto dne se bojím zůstávat sama doma.

kamení

4. března 2010 v 13:47
Není dokázáno že je příběh pravdivý
Jednou jsme s rodičema a s kamarádkama rozhodly že si uděláme takový super večer opýkání párku na zahradě ....tak sme po 9 hodině šly na zahradu a táta zatopil ohen všichni si kolem něho sedly a spívaly sme si aby tam bylo víc srandy tu moje kamoška najednou odešla ...nikdo si toho ani nevšiml ..uběhlo 10 minut a ona se nevracela ,to už sem si toho všimla já a šla jsem se podívat kde je hledala jsem jí všude až mě to nedalo a běžela jsem to říct její mamce domu zazvonila jsem a nikdo neotvíral pořád sem zvonila a nikde nikdo pak se podívala sousedka z okna a říkala že jely do nemocnice a že přišla celá zmlácená a měla na sobě samý modřiny ..tak jsem šla zpátky na zahradu a jak tak sem šla po cestě spátky něco po mě začalo házet kameny ,,otočila jsem se a zamnou nikdo nebyl tak sem to všechno prohlídla a nikde nikdo po 10 vteřinách co jsem se otočila za mnou stála taková baba ....a říkala at du rychle z toho místa pryč !!já jsem tomu vubec nerozumněla ale rači jsem začala zdrhat na zahradu ..když sem to řekla našim jenom se mi vysmály a řekly že si ze mě nácí kluci určitě dělaj blázny .o druhý den později se na tom mýstě našla ta baba celá umlácená a vedle ní kameny ..do smrti na tohle nezapomenu a ještě dneska se neví co se vlastně stalo !!





Satan je na zemi

4. března 2010 v 13:45
Tento příběh mi vyprávěla kamarádka Věra.každý rok jezdí do ozdravovny na léčení ,ale tentokrát se tam setkala z renatou.která byla zasvěcená černé magii.ta jí začala vyprávět že muže třeba pohybovat s věcmi ,ale Věra jí nevěřila.potom jí vystrašila jeětě hruzostrašnějším povídáním :tak poslouchejte!její kamarád byl jednou večer sám doma a neměl co dělat .tak si zapálil svíčku a začal vyvolávat satana .najednou ucítil ,jako by mu hořely vlasy .chtěl vykřiknout a odvolal ho ,ale už jen otevřel pusu a nic se neozívalo o němněl ..podíval se do zrcadla a tam se na něho šklebila strašidelná tvář.vlasy už mu nenarostly a satan ?ten se prý převtělil do něho .věře sice naskakovala husí kuže ale myslela si své.večer si šly kamarádky z ozdravovny vyčistit zuby,když tu se Renata postavila před zrcadlo ,zkříšila ruce a s upřenýma očima na zubní kartáček si pro sebe něco mumlala.v tu chvíly vyletěl zubní kartáček z kelímku a věra se ze zatajeným duchem zeptala:renato tos byla ty?renatě jen zasvítily oči a přikývla.také jsem věře nechtěla věřit ale......

studna

4. března 2010 v 13:44
Byla jednou jedna holčička a ta žila v domě,před kterým stála studna.Na té studně byl čínský nápis a ta malá holčička pořád vyzvídala od babičky co ten nápis znamená.Ale ta ji jen pořád říkala,že se to dozví až jí bude osmnáct.A opravdu.V den,kdy děvče oslavilo své osmnácté narozeniny,nápis se přeložil s čínštiny do češtiny a stálo na něm:,,Kdo se omyje vodou ve studni před půlnocí,splní se mu každé přání.Kdo se však omyje po půlnoci,stihne ho zlá kletba."Děvče se podívalo na hodinky.Zbývaly dvě minuty do půlnoci.Tak se tedy dívka rychle omyla a šla spát.Když se ale ráno podívala na hodinky,zbývaly dvě minuty do dvanácti.Dívka zjistila,že se jí hodinky zastavily.Zděsila se,ale nic se jí nestalo,tak jakápak kletba.Ale když si šla vyčistit zuby,všechna voda se změnila v krev.Vypadala tak a chutnala tak.Šla ale dolů napít se.Ale voda ve skleničce se opět změnila v krev.Ale to viděla jen ona,že je to krev.Ostatní pili vodu obyčejně a nijak jiná jim nepřipadala.A tak vůbec nepila a nedotýkala se vody a nikomu neřekla proč.Přece nebude pít krev..!A tak nakonec skončila na kapačkách.Voda v kapačkách byla ta jediná,co se jí neproměnila před očima v krev.Přesně za rok na její narozeniny se čínský nápis opět změnil v český.Ale ona se příliš bála,než aby se vodou opláchla.Mohlo by se stát něco horšího.Pak ale vešla do domu a pustila si vodu z kohoutku.Kouzlo pominulo,voda byla opět vodou.Dívka z tohoh byla tak šťastná,že si vytrhla trubici na kapačku z ruky.A tak jí nebylo nic platné,že kouzlo pominulo,protože vykrvácela....

Upír

4. března 2010 v 13:43
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.

Na chatě

4. března 2010 v 13:42
Začalo pršet. Julia seděla v malé místnůstce uvnitř chaty, četla si knihu a čekala na svého přítele Franka.Vyjela si s ním za vidinou krásně stráveného víkendu na její malou chatku. Ta byla postavená daleko od civilizace na odlehlém místě kousek od lesa. Je to tiché místo a ona sem jezdila vždy, když si chtěla oddechnout od každodenních starostí. Je tu ticho, čisto a vždy zde načerpá klid do duše. Protože na chatě nebyla elektřina, musel jít Frank do lesa pro dříví, aby přes noc oba dva neumrzli. Vyšel asi před hodinou, a tak začínala mít Julia trochu strach. Co tam tak dlouho dělá? Jak daleko až šel? Nestalo se mu něco? Tyhle paranoidní myšlenky se jí honily hlavou a ukončil je až mohutný úder hromu. Leknutím sebou škubla. Koukla se z okna a pozorovala jak déšť pořád nabírá na síle. Po chvíli znovu usedla na svojí židli, vzala knihu a snažila se uklidnit četbou. Díky zamračenému nebi se ale v chatce docela setmělo a tak si musela rozsvítit svíčku. Ale stejně při čtení pořád myslela na Franka.Vyšla na zápraží: ,,Franku!" zavolala. Na odpověď nečekala, sotva slyšela přes hukot deště samu sebe. Znovu ohromě zahřmělo. Rychle zalezla zpátky do chaty. Bouřky neměla ráda Když byla malá, přímo před očima uhodil blesk do její sestry a na místě ji zabil. Od té doby nechodila při bouřkách ven. Co když se něco takového stalo Frankovi? Její představy se rychle ubíraly čím dál tím víc hrozivějším scenériím. Na stole ležel mobil. Hned ho vzala a vytáčela Frankovo číslo. Jeho telefon však ležel vedle ní a tak se znovu vyděsila, když začal vyzvánět. Začala být zoufalá. V chatě už byla skoro tma a tak rozsvítila petrolejku. V tom z ničeho nic něco bouchlo na střeše. Nadskočila ze židle. Každé šustnutí ji děsilo. Bouřku tu nikdy nezažila. Seděla vyděšená na židli a rozhlížela se po místnosti. Najednou něco prolétlo za oknem. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale ono to kolem okna proběhlo znovu. Srdce ji tlouklo až někde v krku. Bála se dýchat, bála se pohnout. Znovu něco zavadilo o střechu. Přála si ať je to jen sen a ať se probudí. Štípla se do ruky, ale kýžený výsledek se nedostavil. Začala vzlykat. Byla zoufalá, toužila být doma v městském stresu. Tady jí nikdo nepomůže. Frank je někde pryč, někdo se pohybuje kolem chaty a hází něco na střechu. Déšť pomalu přestával. Slíbila si, že jakmile přestane, vyběhne ven a poběží dokud nenarazí na nějakou chatku a tam požádá o pomoc. Kdyby se tak nebála bouřky. Někdo zaklepal na dveře. Zkoprněla, bála se pohnout. Má dělat že vevnitř nikdo není? Ale vždyť svítí! ,,Haló!Je někdo uvnitř?" zvolal nějaký ženský hlas zvenku. Vstala a otočila se směrem ke dveřím. Popošla šouravým krokem pomalu ke dveřím. Znovu se ozvalo zaklepání.přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Trochu si i přála ať je to nějaký vrah. Zabije ji a ukončí tím to její trápení. Odhodlala se a otevřela. Ve dveřích stála starší paní: ,,Nezlobte se že ruším, ale zmokla jsem a tak jsem vás chtěla požádat jestli bych se u vás nemohla usušit." Julia si oddechla. Společnost jí přišla vhod. ,,Jen pojďte dál," ukázala rukou směrem dovnitř. Jen co si stařenka sedla začala se vyptávat, co že je tady taková mladá slečna sama v chatě. Julia začala hned vyprávět co se stalo a stařenka ji pozorně poslouchala. Julia měla radost, že už není sama. Přestala se bát. ,,Když jsem šla kolem lesa, uslyšela jsem jakoby vyjeknutí" řekla stařenka a Julie se zarazila. ,,Promiňte musím jít,"zablekotala a vyběhla ven. Už nepršelo.Chtěla najít Franka. Vběhla na lesní cestu a za volání Franku, Franku! Pobíhala jako šílená kolem. Nikdo se neozýval. Nikdo nikde nebyl. ,,Franku!" volala. Hlas se jí třásl a přeskakoval, jako kdyby byla znovu v pubertě. Běžela dál, ale přes slzy už skoro neviděla. Zakopla o kmen stromu a spadla na zem. Chvíli je tak ležela a nevěděla co se děje. Pokusila se vstát, opřela se o ruce, ale ty se jí podlomily. Jednou rukou jí projela šílená bolest. Asi si ji zlomila. Už jí bylo všechno jedno, ať si klidně umře, hlavně ať už to trápení skončí. ,,Áaaaghr" uslyšela z lesa nalevo od ní. ,,Franku?" ,,Ááááá" Znělo to jako Frank. Jako šíleně trpící Frank. Nikdy ho takhle křičet neslyšela. Vlastně nikdy neslyšela nikoho takhle zoufale řvát. ,,Franku!" Rozběhla se směrem k tomu jekotu. Cestou párkrát zakopla o kmeny, popíchala se o větve, ale běžela dál. Vzpomněla si, na tu ženu, co ji nechala v chalupě samotnou. Vždyť o ní nic nevěděla. A vůbec, kde se tam tak z čistajasna vzala? Nic jí nedocházelo, ničemu nerozuměla. Jen bezhlavě běžela lesem, aniž by věděla kam. Nemohla popadnout dech. Musela se na chvíli zastavit. Čekala, jestli znovu něco uslyší. Nic se neozývalo, ale zato ucítila silný zápach. Trochu se jí nadzvedl žaludek, a tak pokračovala v cestě. Po chvíli doběhla k místu, kde nebylo moc stromů. Na zemi uviděla ležící postavu. Chvíli zůstala stát na místě a pak se přiblížila. To neměla dělat. Na zemi ležel Frank. Z toho pohledu málem omdlela. Frank měl vypíchnuté oči a vyrvaný jazyk. Břicho měl rozpárané a jeho vnitřnosti byly rozházené všude kolem. Z toho šoku se ji na chvíli zatmělo před očima. Zapomněla dýchat. Všimla si ještě, že má Frank propíchlé dlaně, jako by byl ukřižován.Všude kolem bylo plno krve. Kousek od sebe uslyšela zašustnutí. Bylo slabé a tak ho moc nevnímala, přece jen byla v šoku. Ale pak uslyšela krok. Otočila se a v tom ucítila na zátylku chlad. V zápětí jí něco praštilo přes hlavu. Upadla do bezvědomí. Probudila se přivázaná ke stromu. Nikde nikdo nebyl.Frank zmizel. Rozhlížela se jak jen to šlo. Slyšela jak někdo přichází. Ozývalo se to těsně za stromem, kde byla přivázaná. Nemohla se ani pohnout. Zvuky se utišily. Strachy nedýchala. Bála se co přijde. Z leva se k její hlavě přisunula ruka, ve které se blýštila od pohledu ostrá čepel nože. Zakřičela bolestí když jí čepel projela tváří. Slzy se jí z očí valily proudem, celá se třásla. Tohle je její konec.Tak ať už to neprodlužuje. Nemohla mluvit. Znovu uviděla čepel. Přibližovala se k jejím očím. Ucítila ukrutnou bolest, při níž na pár vteřin omdlela. Už nikdy nic neviděla.......tento přítěh se stal před 15ti lety v malé vesničce v Kanadě.
 
 

Reklama