Věděli jste to???

Život v číslech...

15. srpna 2011 v 19:14
● 24 let prospíme
● 7 let prostojíme ve frontách
● Jeden rok hledáme ztracené klíče
Občas vám ukápne z nosu nebo vypadne vlas, jindy se zase trochu zpotíte. Řekli byste nic zvláštního.
Ale dokážete si představit, jaké množství takového »odpadu« za život vyrobíte? Jsou ho stovky kilogramů a tisíce litrů. A napadlo vás někdy, že vaše srdce vydrží trojnásobek toho, co automobilový motor, nebo že za svůj život vlastně pětkrát obejdete zeměkouli? Takhle by vypadal účet v pětasedmdesátém roce vašeho života…

1000 kilometrů vlasů

Kliknutím zvětšteNa hlavě má každý z nás kolem 100 tisíc vlasů, zrzaví lidé o 30 tisíc méně, světlovlasí zase o 30 tisíc více. Za celý život každému z nás naroste a tedy i vypadá 1000 kilometrů vlasů. To je například vzdálenost z Prahy do Paříže.
Zajímavost Aha!: Všechny vlasy na lidské hlavě jsou tak pevné, že by dohromady unesly i plně obsazený autobus.

41 tisíc litrů moči

Polovina vody, kterou vypijeme, odchází z organismu jako odpad. Za život je to 41 kubických metrů. Takový objem má patnáct metrů dlouhá automobilová cisterna.

38 tisíc litrů slin

Člověk vyprodukuje za život 38 tisíc litrů slin. Většina jich naštěstí putuje do žaludku.

3 miliardy srdečních úderů

Kliknutím zvětšteTohle astronomické číslo je počet tepů, které naše srdce za život zvládá. A většinou bez jakékoliv »generálky«. Kdybychom ho srovnali s nejlepším automobilovým motorem, má asi třikrát větší výdrž, aniž by se unavilo nebo jen na chvíli zastavilo.
Zajímavost Aha!: Lidské srdce za život přepumpuje na 180 milionů litrů krve. Takové množství si můžete představit jako krychli se stranami dlouhými 57 metrů.

700 milionů mrknutí

Kliknutím zvětšteI když si to většinou ani neuvědomujeme, mrkneme každé dvě až tři vteřiny. Za život to znamená 700 milionů mrknutí.
Zajímavost Aha!: Ženy mrkají dvakrát častěji než muži.

55 metrů nehtů

Kliknutím zvětšteRostou rychlostí 0,1 mm za den. Za život nám naroste průměrně 55 metrů nehtů. Petřínská rozhledna v Praze je jen o pár metrů vyšší.
Zajímavost Aha!: Pod nehty žije na 100 různých nebezpečných bakterií a virů, proto není dobrý nápad si je okusovat!

22 tisíc litrů potu

Za den nám po kůži steče více než tři čtvrtě litru potu. Během života tak vypotíme neuvěřitelných 22 kubických metrů slané vody. Tolik se vejde do kulatého zahradního bazénu o průměru sedmi metrů.
Zajímavost Aha!: Dalších pět tisíc litrů vody vydechneme v podobě vodních par.

37 milionů polknutí

Každý den polkneme zhruba 1300krát.

315 milionů litrů vzduchu

Kliknutím zvětšteNa jeden nádech nabereme do plic jen půl litru vzduchu, z něj se navíc vstřebá jen malý zlomek kyslíku, asi pět procent. Kdybyste vzduchem, který za život nadechnete, nafukovali létající balony, bylo by jich 150.
Zajímavost Aha!: Při kýchnutí se vzduch v průdušnicích pohybuje rychlostí až 160 km/h.

Pěšky pětkrát kolem zeměkoule

Člověk za život ujde v průměru asi 200 tisíc kilometrů, tedy obejde pětkrát celou zeměkouli.

100 tisíc kilometrů cév

Kliknutím zvětšteTolik tepen i nepatrných cév má v sobě každý člověk. Kdyby se narovnaly za sebe, dala by se jimi obmotat zeměkoule podél rovníku celkem dvaapůlkrát.
Zajímavost Aha!: Stejnou vzdálenost procestuje krev na cestě lidským tělem. Ovšem každý den!

300 nových koster

Kliknutím zvětšteLidský skelet se kompletně obmění za tři měsíce. Za život tak naše tělo postaví 300 nových koster.
Zajímavost Aha!: Od rána do večera se člověk zmenší o dva centimetry. Může za to sesedání obratlů páteře. Během noci - při spánku - se páteř zase roztáhne!

380 kilo kůže

Kliknutím zvětšteKaždý měsíc se kůže obnovuje tak, že se sloupává její svrchní vrstva. Denně se odloupne 6 až 14 gramů. Za život se z nás tak oloupe zhruba 380 kilo kůže.
Zajímavost Aha!: Nedokážete si představit téměř čtyři metráky kůže? Kdybyste žili v průměrně velkém pokoji a neluxovali, brouzdali byste se v ní po kotníky.

100 tisíc kilowatt hodin energie

Kliknutím zvětšteAby člověk přežil, musí denně sníst potraviny s energetickým potenciálem 2 kilowatt hodiny. K životu musí lidské tělo stále produkovat 150 wattů, z toho 100 wattů připadá jen na základní metabolické funkce. Má tedy spotřebu jako dvě středně výkonné žárovky.
Zajímavost Aha!: Za život spotřebuje na 100 tisíc kWh energie (0,1 MWh), tedy jen 0,005 procenta hodinového výkonu Temelína.

A takhle ztrácíme čas!

7 let marodění
Podle statistik strávíme stonáním 7 let ze svého života. Faktem ale je, že mnoho takových pracovních neschopností má zřejmě úplně jiné důvody než nemoc.
Zajímavost Aha!: Při současných cenách člověk za život spolyká léky za 300 tisíc korun.
7 let čekání ve frontě
I když se to nezdá, takhle hloupě promarníme i dvě hodiny denně.
24 let spánku
Za život prospíme průměrně 24 let, tedy celou třetinu času.
1 rok hledání ztracených věcí
Každý den je to stejné - jednou hledáme klíče, pak zase telefon či třeba pantofle. Dohromady půl hodiny denně.

Lidské tělo obsahuje…
Uhlík na výrobu 900 tužek
Tuk na výrobu 7 mýdel
Fosfor pro výrobu 2200 zápalek
Krev
Každý týden se obmění polovina krvinek, každou vteřinu jich zemře na 15 milionů.
Mozek
Je sestavený ze 100 miliard buněk a za den vyšle víc elektrických impulzů než všechny telefony světa. Nervové signály se šíří rychlostí 400 metrů za sekundu.
Zuby
Je to jediná část těla, která se neumí sama vyléčit.
Obočí
Každý člověk má průměrně 450 chloupků.
Střeva
Tenké střevo má délku přes 7 metrů a jeho stěny mají plochu neuvěřitelných 20 metrů čtverečních.

Neuvěříte...

15. srpna 2011 v 19:13
  • proč nám sluncem světlají vlasy, ale tmavne pokožka?
  • proč si ženy nejsou schopny nanést řasenku se zavřenými ústy?
  • proč nikde neuvidíte titulek "Telepat vyhrál v loterii"?
  • proč musíte kliknout na "Start" když chcete vypnout Windowsy?
  • proč je citrónová šťáva vyrobena z umělého dochucovadla, když prostředek na umývání nádobí je vyroben z opravdových citrónu?
  • proč se člověku, který je zodpovědný za investice vašich peněz, říká "broker"?
    (to be broken - být na mizině)
  • proč se nedělá jídlo pro kočky s myší příchutí?
  • kdo ochutnává psí žrádlo, když má "novou a vylepšenou" chuť?
  • proč Noe nerozplácl ty dva komáry?
  • proč se sterilizují jehly pro smrtící injekce?
  • proč nevyrobí celé letadlo z materiálu, který se používá na nezničitelné černé skříňky?
  • proč se ovce nesrazí, když zaprší?
  • proč se tomu říká apartmán, když jsou všechny narvané pohromadě? (apart = odděleně)
  • jestliže je anglické "con" opakem "pro", je "Congress" opakem slova "progress"
  • proč se letišti říká terminál, když je létání tak bezpečné? (to terminate = ukončit)
A DÁLE…
Pro případ, ze potřebujete další důkazy o tom, ze je lidská rasa pro svou stupiditu odsouzena k záhubě - skutečné návody na použití z etiket spotřebního zboží.
  • Na fénu značky Myer: Nepoužívejte ve spánku. (sakra, a to je jediná doba, kdy musím pracovat na svém účesu)
  • Na sáčku chipsů: "I vy můžete vyhrát!! Koupě není podmínkou!!! Detaily uvnitř" (že by speciální série pro zloděje?)
  • Na mýdle Palmolive: "Instrukce: Používejte jako běžné mýdlo." (a to je prosím jak?)
  • Na zmrazených potravinách: "Doporučení: Před servírováním rozmrazte." (ale je to "jenom" doporučení)
  • Na dezertu Tiramissu od Nanny (natištěno ze spodu krabice): "Neobracejte vzhůru nohama." (no… ehm… trochu pozdě…)!
  • Na Puddingu od Markse & Spencera: "Produkt bude po zahřátí horký." (…a co jste mysleli?…)
  • Na obalu od žehličky z K-Martu: "Nežehlete šaty na tele." (ale neušetřili bysme takhle víc času?)
  • Na dětských kapkách proti kašli od Boota: "Po požití léku se vyhněte řízení motorových vozidel a práci se strojním zařízením." (Mohli bychom udělat mnoho pro snížení počtu nehod na staveništích, kdyby se nám jenom povedlo udržet tyhle nachlazené pětileté pryč od vysokozdvižných vozíků.)
  • Na prášcích na spaní od Nytolu: "Upozornění: Může způsobit ospalost." (a…. ty prášky si beru proč?…)
  • Na většině značek vánočních žárovek: "Pouze pro použití venku či uvnitř." (narozdíl od?…)
  • Na japonské pečící troubě: "Nepoužívejte k jiným účelům."(a teď ať mi s tím někdo pomůže. Jsem kapku zvědavá.)
  • Na Nobby arašídech: "Upozornění: obsahuje oříšky."(tak tomu říkám objev!!…)
  • Na balíčku s oříšky, které rozdávají Americké Aerolinky: "Instrukce: Otevřete sáček. Jezte oříšky." (Krok 3: hmm…asi…leťte s Delta Airlines?)
  • Nedávám vinu výrobci. Za tohle můžou rodiče: Na dětském kostýmu Supermana: "Oblečený oděv vám neumožní létat."
  • Na švédské řetězové pile: "Nepokousejte se zastavit řetěz rukou ani genitáliemi." (…opravdu se tohle někde mockrát stalo?)

andělé

5. května 2011 v 21:06
Anděl je ryzí duch stvořen Bohem. Teologie Starého Zákona zahrnuje víru v anděly - název se vztahuje k určitým spirituálním bytostem, nebo andělských rezidencí, v rukou Božích jako vyslanci jeho vůle.
Anglické slovo "angel" pochází z řeckého "angelos", což znamená posel. Když takový posel dělá nadpřirozené věci, není pochyb, že je to andělská bytost - boží poslové, pracující pro Něho a pro konečné blaho celého lidstva.
Křesťanská víra učí, že na rozdíl od našeho fyzického světa je zde také velký svět andělů. Andělé, tak jako lidské bytosti, vlastní rozum, svobodnou vůli a pocity podobné našim, jsou to bytosti bez hmotného těla, láskyplné s možností vyvíjet se k dokonalejšímu stupni. Pomáhají nám, i když na ně nemyslíme a provázejí nás po celý život. Je jistě zajímavé, že andělé k nám často hovoří nepřímo - slyšíme opakovaně nějakou píseň, vidíme nějakou číselnou řadu, která se opakuje. Může to být odpovědí na naše prosby, ovšem za předpokladu správného výkladu. Jejich intelekt je vyšší

Zrod andělů.

Podle Písma Svatého, andělé, lidské bytosti a celá příroda byli stvořeni Bohem. Ve slovech: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi", nacházíme první zmínku o tom, že Bůh stvořil duchovní svět. Tak, jako protipól Země, hmotného světa, tento duchovní svět byl nazván Nebem. Andělé už byli přítomni během stvoření hvězdné oblohy, což dokazují slova Stvořitele, věnovaná Jobovi: "Když jsem stvořil hvězdy, všichni mí andělé pěli na mě chválu" (Job 38:7).
Spasitel často hovořil o andělích, v Novém Zákonu je jich zmíněno mnoho. Bůh jim věnoval velkou moudrost, svobodu a sílu, jejich zjevení ve Starém Zákonu je znamením jim přidělené hlavní role.
Andělé jsou čistě spirituální bytosti, nemají hmotné tělo, spatřili tvář Boha a tudíž zažívají pocit dokonalého štěstí
Podle Bible pokračují v šíření božských přikázání a jejich mise mají někdy nesmírně důležitou úlohu - zvěstování. Aby uspěli, mohou někdy na sebe převzít tělesnou podobu. Tak jako my, andělé jsou objekty božské přízně a lásky. Avšak, zpravidla nevystupují jako tělesní tvorové a jejich projev božské lásky nevyžaduje čas, prostor, ba ani vyspělost a proto je můžeme požádat o radu kdykoliv, mohou se vyskytovat na mnoha místech najednou. Pravděpodobně většina významných přetrvávajících aktivit dobrých andělů je být zvěstovatelem božské vůle lidstvu a přivádět lidi k míru a pokoji.
Proč Bůh stvořil anděly?
Stvořitel je tak silný a dokonalý, že nemůže být přístupný osobně každé lidské bytosti. On sám je nesmrtelný, přebývající ve světle, což žádnému člověku není přístupno. Andělé netrpí nedostatky a proto mohou jednat jménem Boha a poté mu vylíčit, když komunikují s lidmi. Překlenou velkou mezeru mezi dokonalostí Boha v nebi a strádáním lidí na této planetě. Andělé byli stvořeni nesmrtelní (nikdy nezemřou). Jejich věčnost byla vyložena ústy Ježíše Krista, když řekl, že budou nést tíhu lidských břemen po věky věků. Jsou jednopohlavní a nikdy nežijí v páru. Jsou to děti Boha, děti vzkříšení.
http://www.fantasmagorium.net/hrichyseverusesnapea/casopis/storage/200711281854_Kieran.jpg

Archandělé.

Jen příležitostně jsou andělům dána jména. Například archanděl Michaelje znám všem věřícím. Archandělé jsou na vyšším stupni než andělé a dohlížejí na anděly strážné.
Bezpochyby, mezi nejvíce významné andělské stvoření patří archandělGabriel. Byl poslán dvakrát prorokovat Danielovi. Při druhé příležitosti byl Daniel v motlitbách a Gabriel, který se pohybuje tiše a rychle, se mě dotkl, začal hovořit skrze mě a sdělil datum zrodu Mesiáše, Ježíše Krista (Daniel 9:21-27). Velké očekávání bylo mezi židy v době, kdy se měl Ježíš Kristus narodit a znovu se objevil Gabriel, poprvé Zachariáši, kazateli v chrámu a poté Marii, která byla zasnoubená s Josefem. Anděl Zachariáši sdělil toto: "Jsem archanděl Gabriel, který stává v blízkosti Boha a byl jsem poslán, abych k tobě promluvil (Lukáš 1:19)."
Všimněme si, že andělé mohou pobývat v přítomnosti našeho Pána, zatímco lidé nemohou a všichni andělé jsou vysláni, aby konali to, co je přáním Boha. Jeho posláním zde bylo zvěstovat zázračný zrod Jana Křtitele.
O šest měsíců později se Gabriel zjevil Marii a zvěstoval ji, že byla počata skrze Ducha Svatého a porodí syna. S Bohem nic není nemožné. Josef obdržel stejné sdělení skrze anděla.
Archandělů je spousta, další například Rafael, Uriel, Sandalfon, Cadkiel, Metatron, Jophiel a mnoho dalších, nepojmenovaných, či námi ještě neobjevených. Kteréhokoliv z nich můžeme poprosit o radu, či pomoc.

Padlí andělé (Démoni).

Původně Bůh stvořil všechny anděly jako laskavé, nebeské bytosti. Nicméně, tak jako lidé byli obdařeni svobodnou vůlí, mohli si vybrat cestu boží, nebo jít proti ní a vybrat si mezi dobrem a zlem. Někteří andělé, vedeni Luciferem, nesprávně využívali darů svobody a bouřili se proti Stvořiteli. Tyto bytosti, kvůli své domýšlivosti, se odvrátili od božské lásky. Bůh je ale nezničil, ponechal jim pouze omezené možnosti a vyhnal je pryč. Po nějakém čase si založili své vlastní království - Peklo. Lucifer byl později přejmenován na Satana, což znamená protivník.
Stále zlomyslní, padlí andělé se pokouší člověka svést na cestu hříchů a zatracení. Kupodivu, samotní padlí andělé pociťují strach z království, které stvořili. Vskutku, když Spasitel léčil člověka, posedlého démony a snažil se je vrátit zpět do propasti pekelné, oni Ho prosili raději dovolit jim vstoupit do sviní (Lukáš 8:31).
Padlí andělé jsou vlastně démoni, posluhovači Satana, kteří jsou stále na svobodě. Samotný Satan je zván princem, vládcem všech démonů (Matěj 9:34, Marek 3:22, Lukáš 11:15). Démoni jsou také nazýváni přisluhovači, nebo poslové Satana a mají dobrou organizaci. Bible činí také rozdíly mezi démony posedlými a démony ovlivněnými.
Dle Písma Svatého, měli bychom si uvědomit, že náš život je neustálý boj o záchranu našich duší. Ať chce či nechce, každá lidská bytost, od ranného dětství, je vtažena do boje a musí volit mezi dobrem a zlem, mezi vůlí Boha a démonů. Boj mezi dobrem a zlem začal ještě před stvořením světa a bude trvat až do soudného dne. Ve skutečnosti, boj v nebi je ukončen s konečnou porážkou zla. Nyní bitva byla přesunuta na Zem, přesněji do našich myslí a srdcí. Jak můžeme pocítit, dobří andělé, obzvláště andělé strážní, nám neustále pomáhají v boji proti zlu.

Andělé strážní

"Anděl míru, věrný průvodce a strážce našich duší a těl, přednese naše požadavky Bohu," takto podobně se modlíme při bohoslužbě. Ortodoxní církev věří, že každý, již jako dítě, obdrží svého anděla strážného (ve skutečnosti mohou být dva, i více). Záleží jen na nás, jestli jim nasloucháme.
Požehnaný Augustin napsal: "Andělé, s velkým zájmem a nevyčerpatelnou horlivostí, pobývají s námi každou minutu a na každém místě." Pomáhají nám, tuší naše potřeby, poskytují nám spojení s Bohem a předávají mu naše nářky a prosby. Doprovázejíce nás celou naší cestou, mohou být v nás, nebo těsně u nás, pozorně nás sledují, jestli odoláváme se zbožností a poctou zlým počinům a jestli se snažíme najít království boží. Žalm nám říká o Bohu, že "On přikazuje svým andělům v úctě doprovázet nás po všech našich cestách."
Když osoba zemře, odnese anděl duši k Bohu. V duchovním světě si duše uvědomí, kdo je ona sama a kdo anděl strážný. Zde je krátká motlitba k anděli strážnému:

"Anděli Boha, můj svatý strážce, poskytni mi ochranu nebeskou, Boží. Pokorně tě prosím: dej mi schopnost naslouchat ti a ochraňuj mě od všeho zlého, dopomáhej mi k dobrým skutkům a veď mě cestou spásy. Amen."

Jak funguje paměť?

25. března 2011 v 13:59
Paměť je složitý mechanismus, díky kterému naše tělo dokáže uchovávat informace a v případě potřeby je vyvolat. Jeho sídlem je mozek, kde vzájemným propojením neuronů (mozkových buněk) vznikají dráhy, které mají schopnost uložit informaci.

Jak systém paměti funguje?


Během procesu vštěpování se informace do mozku uloží, určitou dobu se zde uchová a následně se mozek rozhodne, zda je či není důležitá. Pokud není, dojde k jejímu vymazání z paměťového systému a informaci zapomeneme. Shledá-li však náš mozek, že se jedná o podstatnou znalost, ponechá si ji a my ji můžeme procesem vybavování z mozku kdykoliv vyvolat a použít. Při procesu vštěpování je důležitá motivace, u vybavování okolností, které mají s danou informací souvislost. Například vůně nám může připomenout dávný zážitek z dětství a podobně. Paměť funguje jako propojený systém tří úrovní. Prvním je senzorická paměť. Uchovává informace přicházející ze smyslů a díky ní jsme schopni si například vychutnat požitek z poslouchání hudby či sledování krásné horské scenérie. Dalším typem paměti je krátkodobá. Ta na krátkou dobu uchová danou informaci a po použití ji zapomene. Používáme ji například při vytáčení telefonního čísla. Dlouhodobá paměť pak dokáže informaci uchovat (téměř) neomezeně dlouho. Je pro nás stěžejní při získávání znalostí. I ty je však třeba alespoň občas "použít", jinak dojde v rámci úspory mozkové kapacity k jejich vymazání.

Poruchy paměti jsou pro člověka velkým problémem. Dobrou zprávou je fakt, že ji lze trénovat podobně jako svaly. Nepříjemnosti však nečiní jen omezení paměti, ale také její zvýšená činnost. Při ní je člověk neustále zahlcován množstvím nepodstatných informací. Představte si, že vyjdete na ulici a váš mozek vám okamžitě začne do paměti ukládat kolik vidíte aut, jakou mají barvu, pod jakým stromem procházíte... Lidský mozek ale není na takovou zátěž stavěný, proto musí jiné informace zapomenout, vy však nemůžete ovlivnit, které to budou. Samostatnou kapitolou je ztráta paměti, která přichází většinou v důsledku zranění nebo šoku. Mimo to existují specifické poruchy jako neschopnost zapamatovat si obličej, takže ani po letech společného soužití nepoznáte vlastní manželku.

Bez nadsázky můžeme říct, že paměť je to, co nás dělá právě námi. Díky prožitým zkušenostem ovlivňuje náš přístup k životu, vztahy, znalosti do značné míry předurčují směr našeho povolání. O svou dlouhodobou paměť bychom měli pečovat - četbou, luštěním křížovek a podobně, abychom si ji v co nejlepším stavu uchovali i ve stáří.

Naše tělo obsahuje...

19. března 2011 v 18:52
Lidské tělo obsahuje…
Uhlík na výrobu 900 tužek
Tuk na výrobu 7 mýdel
Fosfor pro výrobu 2200 zápalek
=ĐĐ...

10 nejlepších skokanů planety

27. února 2011 v 12:29
Pohybovat se po suché zemi lze nejrůznějšími způsoby. Někdo se plazí pouze po břiše, někdo vsadí na chůzi pomocí desítek párů nožek. Existují pochopitelně i organismy, kterým nějaké kroky nic neříkají a raději rovnou skáčou. Ve 21. STOLETÍ jsme pro vás připravili přehled těch nejlepších skokanů v živočišné říši.
Když se zeptáte fyzika či inženýra, co že je to vlastně skok, odpoví vám pravděpodobně velmi jednoduše. Je to zkrátka moment pohybu, během něhož se mechanický systém vymrští do vzduchu a sleduje při tom balistickou trajektorii. Pojem »mechanický systém« není zvolen náhodou. Inženýři totiž rádi studují živé mechanické systémy (tedy živočichy), aby zkonstruovali co nejefektivněji pracující (v tomto případě skákající) mechanické systémy neživé, tedy roboty. Inspirace přírodou má dobrý důvod. Když se seznámíme se skokanskými schopnostmi zvířat, začnou nám připadat i ty nejlepší pokusy nejtrénovanějších lidí jako pokusy vysloveně neohrabaně.
1.Nejobratnější horská ovce - nahur modrý (Pseudois nayaur)
Systematické zařazení: turovití, sudokopytníci
Kde jej naleznete: horské oblasti Nepálu, Tibetu, Číny, Pákistánu, Bhútánu a Indie (výšky mezi 3500-5000 m. n. m.)
Charakteristiky skoku: při výšce 90 cm doskočí až do 1,8 metru výšky
Skákající ovce a kozy
Taxonomická podskupina turů, nazývaná česky ovce a kozy (Caprinae), zahrnuje řadu veleobratných skokanů. Řada z nich, jako např. kamzíci, kozorožci či himálajští tahrové žijí totiž ve skalnatých velehorách, kde se je schopnost hbitě přeskakovat z kamene na kámen pro přežití zcela klíčovou.
Nahur - skalní rekordman
Himálajské druhy mají ještě další důvod, proč být ve skoku nejlepší. Hrozí jim totiž neustálé nebezpečí od velmi obratného nepřítele - levharta sněžného čili irbise (Panthera uncia).
Hlavním zdrojem potravy pro irbise jsou především horské ovce nahurové, známé též pod starším pojmenováním bharal. Naštěstí pro ně se na »střeše světa« vyskytují stále v poměrně hojném počtu. Každý, kdo v přírodě pozoroval jejich skoky, je udiven, kde se v tomto zvířeti bere tak obdivuhodná síla. Svou vlastní výšku dokáží přeskočit více než dvojnásobně.
2.Dítě z buše - komba ušatá (Galago senegalensis)
Systematické zařazení: kombovití, primáti
Kde jej naleznete: větší část rovníkové pásu Afriky
Charakteristiky skoku: výška až 2 metry, tedy 10x více, než měří
Plačící dítě z buše
Africké poolopice komby ušaté žijí nočním životem v savanách a akátových houštinách, kde jsou jejich hlavním zdrojem potravy drobní, především bezobratlí živočichové. Anglický název pro komby zní bush baby čili »dítě z buše«. Je tomu tak proto, že se v přírodě dorozumívají zvuky, které velmi připomínají pláč malého dítěte.
Zadní nohy jako pérka
Kdo měl někdy to štěstí a spatřil kombu v přírodě nebo spíše v některé ze zoologických zahrad (nejspíše v pavilónu nočních živočichů), jistě si zapamatoval její neuvěřitelné skokanské schopnosti. Komby mají velmi silné zadní nohy, díky nimž vystřelí kupředu jako na pérkách. Za jejich nezvyklými schopnostmi stojí silné šlachy, které jim umožňují »skladovat« elastickou energii.
3.Blecha mezi savci - skálolez skákavý (Oreotragus oreotragus)
Systematické zařazení: turovití, sudokopytníci
Kde jej naleznete: východ subsaharské Afriky od Etiopie po Jižní Afriku
Charakteristiky skoku: výška až 7,5 m, tedy asi 13x tolik, kolik sami měří
Tanec na špičkách
Antilopka skálolez je oproti řadě svých příbuzných skutečně drobným stvořením - v kohoutku dorůstá délky sotva 60 cm. Její další zvláštností je, že se pohybuje takřka výhradně pouze po špičkách svých kopýtek.
Zvířata, která téměř nepijí
Výjimečné skokanské schopnosti těchto afrických antilopek se u nich vyvinuly ze stejného důvodu, jako u jejich »bratranců« - kamzíků a kozorožců. Stejně jako oni žijí zejména na skálách. Drobné sukulenty, které zde okusují, jim také poskytují dostatek vody, takže tato musí pít jen zřídkakdy. Dokáží vyskočit do výšky až 7,5 metru, tedy zhruba 13x tolik, kolik sami měří.
4.Nejčilejší z hlodavců - tarbíkomyš čilá (Dipodomys agilis)
Systematické zařazení: pytloušovití, hlodavci
Kde jej naleznete: západ státu Kalifornie, Mexiko
Charakteristiky skoku: až 6,7 metru, tedy 45x více, než sama měří
Klokani mezi hlodavci
Hlodavci jsou druhově zdaleka nejpočetnějším řádem savců. Většina z nich se pohybuje »spořádaně« po čtyřech, známe však i výjimky. Skákavý »bipedální« pohyb podobný klokanům nalezneme např. u australských klokanomyší, tarbíků či u severoamerických tarbíkomyší, které nejsou tarbíkům přímo příbuzné.
Superskokan z Kalifornie
Tarbíkomyš čilá, se níž se potkáme pouze na malém území v teplých oblastech Kalifornie a Mexika, patří mezi savci k úplně nejlepším skokanům. Při délce těla asi 15 cm dokáže skočit neuvěřitelných 6,7 metru, tedy 45x více, než sama měří.
5. Skokani s vidličkou - chvostoskoci podrepky (Sminthuridae)
Systematické zařazení: podrepkovití, chvostoskoci
Kde jej naleznete: celosvětově rozšířená skupina
Charakteristiky skoku: 30 cm při velikosti 3 mm, tedy 100x tolik, kolik měří
Vypadá jako hmyz, ale hmyz to není
Chvostoskoci jsou nesmírně rozšířenou skupinou členovců. Najdeme je prakticky všude, zejména v blízkosti tlejícího organického materiálu. Ačkoliv se v mnohém velmi podobají pravému hmyzu, biologové je v poslední době oddělují spolu s vidličnatkami a hmyzenkami do samostatné třídy šestinohých členovců - skrytočelistných.
Vidlička pro dokonalé skokany
Tito droboučcí tvorové získali svůj název díky zvláštnímu zařízení, které jim umožňuje dokonalé skoky. Nazývá se furcula, tedy vidlička. V klidovém stavu je furcula držena záchytkou - retinaculem. Když je živočich ohrožen, vymrští se a obrovskou silou vyšle drobného chvostoskoka jako katapult až o 30 cm dále. Při jejich velikosti tak překonávají svou velikost až 100x! Za nejlepší skokany mezi chvostoskoky jsou považovány právě podrepky.
6. Koník brouka Pytlíka - dřepčík polní (Phyllotreta undulata)
Systematické zařazení: dřepčíci, mandelinky
Kde jej naleznete: u nás po celém území republiky od nížin po hory
Charakteristiky skoku: 25 cm při délce asi 2,5 mm, tedy 100x více, než sám měří
Postrach úrody
Brouky dřepčíky znají asi všichni z příběhu Ondřeje Sekory o brouku Pytlíkovi. Neznámí však nejsou ani zemědělcům a zahrádkářům. Stejně jako všechny mandelinky, mezi které patří, jsou dřepčíci milovníky listů rostlin. Dokáží proto napáchat obrovské škody na úrodě velké části zemědělských plodin na polích i na zahrádkách.
Pytlíkův omyl
V Sekorově knížce se brouk Pytlík dopustil fatálního omylu. Zapřáhl si drobounké dřepčíky do vozíčku, aniž tušil, jak dobrými skokany jsou. Díky svým obrovsky silným zadním nohám dokáží dřepčíci doskočit až 25 cm daleko, tedy až 100x přeskočit délku svého těla. Mezi brouky jsou s tímto výkonem jednoznačnými rekordmany.

7. Nenápadný hmyzí rekordman - pěnodějka obecná (Philaenus spumarius)
Systematické zařazení: pěnodějkovití, polokřídlí
Kde jej naleznete: jeden z nejběžnějších druhů evropského hmyzu, u nás zcela běžná na loukách a v parcích
Charakteristiky skoku: 70 cm při délce 0,6 mm, tedy 117x více, než sama měří
Školka v chomáčku pěny
Pěnodějky tvoří zvláštní skupinu křísů, které spolu např. s plošticeni či mšicemi řadíme do řádu polokřídlých. Svůj název dostala tato skupina podle pěny, kterou si kolem sebe vytvářejí larvičky (nymfy), které se podobně jako dospělí živí sáním rostlinných šťáv. Pěna, která připomíná »plivanec«, chrání larvy před predátory a také před vyschnutím.
Fenomenální skokan
Pro zoologa Malcolma Burrowse z univerzity v britském Cambridge se staly pěnodějky a jejich skokanské schopnosti doslova posedlostí. Z jeho přesných pozorování a výpočtů plyne, že kdyby měly pěnodějky obecné velikost člověka, přeskočily by 210 metrů vysoký mrakodrap!
8. Zrozena ke skákání - blecha psí (Ctenocephalides canis)
Systematické zařazení: blechovití, blechy
Kde jej naleznete: běžný parazit psů celého světa
Charakteristiky skoku: 35 cm při velikosti 2 mm, tedy 175x tolik, kolik měří
Nepříjemný parazit
Entomologové měli dříve za to, že blechy jsou blízkým příbuznými much. Dnes se však kloní k názoru, že jsou nejblíže příbuzné nepříliš známému řádu srpic (Mecoptera). Všechny blechy mají ústní ústrojí upravené k sání krve svých obětí, teplokrevných obratlovců, tedy savců či ptáků. Jejich hostitelé jim slouží jako bezproblémová taxislužba po celém světě.
Bez skoku to nepůjde
Když se mladá blecha vylíhne z kukly, musí se co nejrychleji dostat ke svému hostiteli. Nejrychlejším způsobem je pochopitelně skákání. Díky dokonale uzpůsobeným zadním nohám patří blechy k těm nejlepším skokanům vůbec. Sotva dvoumilimetrová blecha dokáže doskočit do dálky okolo 35 centimetrů. Svým skokem tedy překonává délku svého těla 175x!
9.»Létající lemur« - letucha filipínská (Cynocephalus volans)
Systematické zařazení: letuchovití, letuchy
Kde jej naleznete: filipínské ostrovy Mindanao a Bohol
Charakteristiky skoku: délka až 100 m, tedy 250x tolik, kolik sami měří
Létající lemur z Filipín
Letuchy jsou podivná noční zvířata, která se od ostatních savců liší natolik, že pro ně biologové vytvořili samostatný řád. Jejich nejbližšími příbuznými jsou podle všeho primáti a jejich anglická přezdívka »flying lemur«, tedy »létající lemur« tedy není zcela mimo mísu. Na rozdíl od lemurů, které nalezneme pouze na Madagaskaru, žijí letuchy ve čtyřech druzích na Filipínách a v zemích jihovýchodní Asie včetně ostrovů Velkých Sund (Kalimantan, Sumatra).
Skoky s »padákem«
Mezi savci stěží nalezneme zvíře, které by ostatní tak drtivě poráželo v délce svých skoků. I když, ruku na srdce, při skákání přeci jen poněkud švindlují. Nejlepší jsou však i své »výkonnostní třídě«, tedy mezi zvířaty, která si k délce skoku dopomáhají plachtěním pomocí roztažením kožního lemu mezi předními a zadními nohami. (Podobně se pohybují ještě hlodavci poletuchy, či vačnatci vakoveverky). Při délce asi 40 cm dokáží doplachtit až do vzdálenosti 100 metrů.
10. Nejsilnější živočich světa - vznášivka Acartia tonsa
Systematické zařazení: vznášivky, korýši
Kde jej naleznete: plankton prakticky všech oceánů světa
Charakteristiky skoku: síla nohou a dokonalá hydrodynamičnost těla jí umožňuje »skok« o délce 50 cm, tedy 500x více, než sama měří
Nejrozšířenější živočich na zemi
Když v chladnějších částech oceánů přijde ta správná chvíle a rozmnoží se zde zelené řasy, masový nástup jejich pojídačů na sebe nenechá dlouho čekat. Obrovské masy těchto tvorů pak tvoří zooplankton, pevnou bázi potravního řetězce pro řadu dalších tvorů. Jedním z nich je také necelý 1 milimetr dlouhý klanonožec Acartia tonsa, který proto patří mezi vůbec nejpočetnější živočichy na světě.
Těžký život planktonu
Jako každý jiný ekosystém má i ten planktonní své predátory a své kořisti. V tak obrovité koncentraci živočišných těl je hon za potravou velmi tvrdý a zvítězí ten, kdo dokáže nejrychleji uniknout. Klanonožci Acartia tonsa si osvojili únikové schopnosti, které z nich dělají bezkonkurenčně největší siláky mezi živočichy. Během jedné vteřiny dokáže tento milimetrový korýš urazit ve vodě 50 cm a překonat tak svou velikost 500x!














Vstupujeme do éry jedlého hmyzu?

27. února 2011 v 12:28
Hmyz vzbuzuje v lidech nejrůznější asociace. Jedni by ho nejraději viděli rozdrcený pantoflem, jiní se zase rádi rozplývají nad jeho barvami či ušlechtilými tvary. V posledních letech se dokonce čím dál častěji objevuje v souvislostech, kde bychom jej my Středoevropané nečekali: v kuchyni. A nikoliv pouze kvůli ukojení hladu či chutí.
Po větší část dějin lidského rodu tvořili, kromě kořínků a semen, velkou část jeho potravy drobní živočichové. Mezi nimi měla pochopitelně výrazné zastoupení skupina, které se počtem druhů ani jednotlivých exemplářů nemůže rovnat žádná jiná: hmyz. Spolu s nástupem zemědělství a posléze i industriální civilizace však hmyz postupně ustoupil hojnějším a chutnějším potravinám. Dnešní postindustriální společnost však začíná kouzlo hmyzu opět objevovat. Podle doc. Marie Borkovcové z Mendelovy univerzity v Brně se však nejedná pouze o kulinářský rozmar, ale o vědecky zdůvodnitelnou strategii.
Pojídání článkovaných tvorů
Řekne-li se entomofagie, odborník nebo přinejmenším člověk znalý staré řečtiny hned ví, o co kráčí. Druhá část složeniny, sloveso fagein, znamená přirozeně pojídat. Její první část, řecké slovo entomos, však znamená původně nařezaný, nasekaný, v přeneseném smyslu ale také článkovaný. V širším smyslu se tudíž nemusí jednat pouze o hmyz, ale o všechny zástupce kmene členovců, například oblíbené korýše (humry, raky, langusty atd.), ale i pavouky či štíry. Běžně však pod slovem entomofagie rozumíme v první řadě pojídání hmyzu.
Pojídání hmyzu je mezi predátory (ovšem pouze sladkovodními či suchozemskými - v mořích hmyz prakticky nenajdeme) jednou z nejběžnějších potravních strategií. Aby také ne, hmyz tvoří 80 % veškeré hmotnosti všech živočišných těl (včetně všech lidí na světě). Podle propagátorů entomofagie je právě toto číslo jedním z hlavních a dlužno říci velmi pádných důvodů k tomu, aby lidstvo začalo brát tento zdroj živin a energie skutečně vážně.
Cvrčci a mouční červi
Zaměřme se v první řadě na situaci v našich zemích. Výhodou je, že jelikož u nás prakticky chybí v pojídání hmyzu tradice, je možné s ním začít takříkajíc »na zelené louce«. Hmyz pro nás nemusí představovat jen více či méně oblíbené »chuťovky«, budoucnost je především ve větších měřítcích. Výhody pojídání hmyzu jsou skutečně významné. Hmyz se dá především relativně snadno a ve velkém chovat a krmit, kromě jiného i zbytky jinak nezužitkovatelných surovin pro výrobu potravin i zbytky potravin samotných. Důležité je proto také ujasnit si, jak je na tom hmyz se svou výživnou hodnotou. Na Mendelově univerzitě v Brně proto provádí tým pod vedením doc. Marie Borkovcové již od roku 2005 analýzy hmyzu chovaného v České republice. Konkrétně se soustřeďuje na dva druhy potemníků, potemníka moučného (Tenebrio molitor) a potemníka brazilského (Zophobas morio), jejichž larvy se běžně prodávají jako »mouční červi«, potrava pro řadu druhů domácích mazlíčků. Třetím druhem je další starý známý chovatelů, cvrček stepní (Gryllus assimilis), a v poslední době přibyl ještě další adept na jedlý hmyz - trubčí plod.
Energetická bomba se šesti nožičkami
Hlavním úkolem vědců je pochopitelně přijít s informacemi o nutriční neboli výživné hodnotě hmyzu. Zde hmyz, konkrétně směs z těl rovnokřídlého hmyzu, kterou tým doc. Borkovcové zkoumal, výrazně zabodoval. Energetická vydatnost vzorku byla 973 kJ / 100 g, tedy dokonce o málo více, než má srovnatelné množství masa hovězího (920 kJ / 100 g), a téměř 2x více než masa kuřecího (520 kJ / 100 g). S hovězím masem byla hmyzí směs srovnatelná i v podílu tuku v čerstvé tkáni (hmyz 14 %, hovězí maso 13 %). Z hlediska poměru mezi esenciálními mastnými kyselinami na tom však hmyzí směs příliš dobře není. Podíl mezi n-6 a n-3 kyselinami vychází 15:1. K doplnění n-3 kyselin je proto třeba dodat k potravinám ještě nějaký jejich zdroj, například lněný či řepkový olej.
Ideální doplněk stravy
A jak je na tom hmyz s kvalitou bílkovinné složky? Množství bílkovin je zhruba srovnatelné s množstvím, které nacházíme v kuřecím mase (hmyz 22,8 g / 100 g, kuřecí maso 21,6 g / 100 g). Hmyzí směs má navíc velký podíl složky esenciálních aminokyselin, tedy takových, které si tělo nedokáže vyrobit samo a musí se dodávat společně s potravou. Další výhodou hmyzu je, že ideálně doplňuje výrobky z hospodářských rostlin, jako je pšenice, rýže či kukuřice. Ty mají totiž nedostatek aminokyseliny lysinu a naopak nadbytek fenylalaninu, zatímco u směsi z hmyzu byl odhalen téměř přesný opak. Sušenka, nebo dokonce pečivo vyrobené z mouky, vajec, lněného semínka a hmyzí moučky je tedy zcela ideální potravinový doplněk, vhodný například pro posilující sportovce, nemocné či staré lidi. Poměrně vysoký je v hmyzím »mase« také podíl dalších nezastupitelných složek potravy, jako jsou vitaminy, minerální látky a stopové prvky. Například těla cvrčků obsahují velké množství vápníku, těla termitů zase železa atd.
Vyrob si vlastního brouka
Vědci však přišli také s dalším zajímavým zjištěním, které hodnotu hmyzí moučky jakožto výhodné suroviny pro potravinářský průmysl ještě zvyšují. Díky tomu, že má hmyz (alespoň ve srovnání s jinými domácími zvířaty) velmi krátkou generační dobu a může být přikrmován různými typy krmných směsí, je možné poměrně snadno vytvořit nutričně vylepšeného »brouka» či »cvrčka« takříkajíc na požádání. "Jestliže se například hmyzu kromě otrub přidala karotka, obsahoval hmyz více provitaminu A. Po přidání pivovarských kvasnic se zvýšil obsah vitaminů skupiny B a přidáním sušené syrovátky narostl ve výsledné surovině procentuální obsah esenciálních aminokyselin," popisuje další výhodu rozšíření jídelníčku o hmyz Marie Borkovcová.
Jak jsme na tom v Česku?
A jaká bude odpověď na otázku, jak velký průvan by udělal nákup jedlého hmyzu v naší peněžence? To závisí především na konkrétním druhu. Zatímco potemníci mouční patří k nenáročným druhům na chov, potemníci brazilští a cvrčkové jsou již náročnější, a tudíž dražší. "V každém případě ale zatím platí, že nakoupit si rozumné množství hmyzu na nedělní oběd přijde rodinu přibližně stejně jako koupě masa drůbežího," vysvětluje Borkovcová. Vše však zatím naráží na významnou bariéru. "V Evropské unii není hmyz doposud uznanou potravinou a nelze ho tedy pro účely lidské výživy prodávat. Veškerý odchovaný hmyz nabízejí chovatelé do prodejen zájmových zvířat jako krmení pro tato zvířata. Zde nakoupený hmyz však lze po určitých úpravách bez problémů zpracovat do pokrmů pro člověka," vysvětluje Marie Borkovcová situaci na trhu. Česko čeká především na revizi nařízení EP a R č. 258/97, kde by měla být problematika jedlého hmyzu již legislativně ošetřena.
Hmyzí filozofie pro Česko
Není tedy pochyb o tom, že hmyz představuje skutečně všudypřítomný a vysoce hodnotný zdroj živin, který se v přírodě ztrácí prakticky »zbůhdarma«. Filozofie týmu doc. Borkovcové však v žádném případě nepočítá s divokým »sběrem« hmyzu ve volné přírodě. Tímto necitlivým způsobem by jednak mohla příroda přijít o vzácné a nenahraditelné druhy, jednak by výsledná směs mohla obsahovat řadu nevhodných, či dokonce toxických látek. Ideální proto bude, když se podaří využít potenciálu uměle chovaného hmyzu. Dovozy, které nejsou ekologické, a navíc výsledný produkt prodražují, by mohly být jen příležitostným zpestřením jídelníčku pro mimořádné příležitosti, jako například kaviár. Jedlý hmyz by se tak mohl v budoucnu stát v první řadě relativně levnou, kvalitní a dostupnou potravinářskou surovinou. Rozšíření zájmu o entomofagii v rozvinutých zemích pak může znovu probudit zájem o tyto potraviny i v oblastech, které potravinovou nouzí trpí nejvíce: v rozvojových zemích Asie a Afriky.

Dá se z oční duhovky poznat komplexní zdravotní stav člověka?

27. února 2011 v 12:27
Jedním z odvětví alternativní medicíny je iridologie (irisdiagnostika). Zabývá se diagnózou zdravotního stavu člověka podle duhovky (iris) jeho oka.
Každá část duhovky prý velice zřetelně ukazuje momentální stav určité části těla, orgánu či systému. Ty se na duhovku promítají jako mezikruží, segmenty a políčka. Choroby se pak prý projeví jako barevné a strukturální odchylky, jamky, skvrny, proužky v těchto polích. Takový výklad má mnoho příznivců, ale i zatvrzelých odpůrců, zejména mezi lékaři a vědci.
Premiéru zažila už stará Čína
První zaznamenané zprávy o zjišťování chorob podle oční duhovky pocházejí už ze starověké Číny. V egyptské Gíze badatelé objevili dva papyry, jejichž autorem byl kněz El Aks - lékař faraona Tutanchamona. Právě uvedenému knězi se připisují zásluhy o rozšíření této metody do Babylonu, Tibetu a Indočíny. Za duchovního otce moderní iridologie v Evropě se považuje budapešťský lékař Ignátz von Peczely (1825-1911). Vypracoval schéma, které znázorňovalo lokalizaci orgánů na duhovce. Iridologie se rozšířila v Německu a Sovětském svazu, odkud k nám začala pronikat po roce 1980.
Je oko vskutku okno do duše?
Základním východiskem irisdiagnostiky je předpoklad, že každý orgán lidského těla se zobrazuje na určitém místě oční duhovky. Peczely rozdělil celou duhovku na 12 úseků, podobně jako ciferník hodin. Každému úseku přiřadil určitý orgán nebo část těla (např. nohy sektorům kolem čísla 6 a 7).
Existuje více druhů geneticky daných očních konstitucí, přičemž každá z nich obsahuje výčet fyzických a psychických charakteristik. Každý se rodíme s jedním typem geneticky dané oční konstituce. Informace z těchto konstitucí mohou odhalit zdravotní potíže, které mohly nastat v dětství, a potíže, které se mohou objevit v dospělosti a ve stáří. Iridologie se tak dá využít jako prevence vzniku možných zdravotních problémů.

Vše začíná objektivem
Jaký je princip? Speciálním fotoaparátem se provede fotografie obou očí. Iridolog následně probere zdravotní stav každého orgánu a soustavy v těle. Diagnostiku je prý možné provést i u dětí, čímž lze předejít jejich zdravotním problémům v budoucnu.
Výhodou této metody je údajně skutečnost, že vidí lidské tělo jako celek. Jedná se o metodu bezbolestnou a nenáročnou, která pacientům dává prostor pro zlepšení vlastního zdraví a pro porozumění předností i slabostí svého těla. Vyšetření se dá absolvovat i v případě, že se klient cítí unaven.
Na dlani chlup nenajdeme
Odpůrci této přírodní metody tvrdí, že obrovským nedorozuměním a základním omylem iridologoe je snaha »vyčíst« nemoci organismu ze zdravé oční tkáně. Vždyť ta není nijak anatomicky nebo fyziologicky spojena se zbytkem těla. To navíc platí už v průběhu vývoje lidského organismu.
Již v roce 1939 byla v Německu vypsána cena 10 000 tvrdých německých marek za zdařilou diagnostickou sérii klinicky jednoznačně určených chorob u tisíce nemocných. Kupodivu žádnému irisdiagnostikovi se nepodařilo choroby rozpoznat a prokázat tak vztahy mezi těmito zdravotními postiženími a charakteristickým uspořádáním oční duhovky.
Zájem prý projevují i očaři
Naše asi nejznámější iridoložka Mgr. Kateřina Konrádová tvrdí, že
iridologie je u nás ještě poměrně neznámou metodou, a tak se k ní ani lékaři
příliš nevyjadřují. Ovšem stále více se o ni zajímají, zejména pokud se věnují péči o oči. Profesionální iridologové vždy poctivě řeknou, co iridologie neumí. Její odpůrci prý třeba nechápou, že iridolog nediagnostikuje nemoci. Také nepozná, jaké jsou v těle bakterie, viry, paraziti.
"Iridologa zajímá, zda je pro tyto mikroorganismy příznivé či nepříznivé prostředí. Iridolog nezabíjí, iridolog jim změní životní prostředí a ony zahynou samy. To je to, co nedělá klasická medicína: Nezajímá se o vnitřní prostředí, které je mnohem důležitější," upřesnila pro 21. STOLETÍ Mgr. Konrádová.
Někteří iridologové vykvasili za chvíli
Ovšem nejvíce prý iridologii kazí jméno jedinci, kteří nemají příslušné vzdělání. Někde si koupí tabulku a lupu a pak si hrají na odborníky či spíše čaroděje. "Říkají takové nesmysly, až hanba. Třeba tvrdí, že vidí v těle chlamydie nebo borelie, ale iridologie tohle neumí. Nebo falešně tvrdí, že lze z oka poznat pohlaví nenarozeného dítěte. Jsou to vylhané mýty!. A kazí iridologii jméno. Navíc pouhá lupa vůbec neodhalí stovky znaků, které se v profesionální iridologii sledují,"přiblížila Mgr. Konrádová.
Už to by prý mělo klienta odradit od toho, aby své zdraví svěřoval do ruky takového »terapeuta«, jakési nedozrálé »rychlokvašky«.
Zázraky se nedějí
Je třeba si uvědomit, že iridologie má limity. Např. iridologové přiznávají, že nevidí místa, která byla operována, protože se přerušilo nervové zakončení. Oko se také nemění tak rychle a aktuálně, jak by si člověk představoval. Hodně znaků jsou genetické predispozice, které se mohou, ale také nemusí (!), aktivovat. Správný iridolog by měl s klientem hovořit o všech faktorech, které určitý problém způsobily.
Problematikou se zabývá i mnoho vědců. Jeden z nich - Ervín Wojnar - sestrojil speciální přístroj - irisdiagnostický testograf! Na něj mu v roce 1976 německý Úřad pro vynálezy vydal autorské osvědčení. Není tajemstvím, že možnostmi využití iridologie se zabývaly i tajné služby.

PRO
Mgr. Kateřina Konrádová,
1.certifikovaný iridolog IIIPA v ČR
Jde o zašifrovanou mapu našeho těla
Iridologie je fascinující metoda naturopatické (používající přírodní přístupy) medicíny, která si zaslouží, aby byla pravdivě prezentována a praktikována. K tomu slouží webové stránky Asociace českých iridologů a naturopatických konzultantůwww.acink.cz. Asociace usiluje o sjednocení české iridologie s iridologií světovou v souladu se standardy Mezinárodní iridologické asociace (IIPA), poskytuje garanci koncepční a obsahové náplně služeb subjektů nesoucích název iridolog (ve všech podobách) a podporuje etické poskytování služeb iridology v ČR. Přeji si, aby klient byl obeznámen pravdivě a přesně s tím, jak poznat seriózního iridologa, co profesionální iridologické vyšetření nabízí a co od iridologie očekávat nelze. Všechny informace lze zjistit na mém webuwww.irisdiagnostika.eu.
PROTI:
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
em. profesor anatomie Lékařské fakulty UK v Plzni
Jde o absurdní výmysl
Iridologie je zcela absurdním výmyslem, který nemá nejmenší opodstatnění. Podle změn v lidském oku lze samozřejmě diagnostikovat řadu chorob (diabetes, vysoký krevní tlak atd.), ale jde o patologické změny, které nemají žádnou preferenční lokalizaci v duhovce a které postihují především jiné tkáně lidského oka (rohovka, bělima, čočka, sítnice) než duhovku. Drobné strukturální nebo barevné odchylky, které iridologové popisují na duhovce, jsou fyziologickými variantami bez jakéhokoli významu. Projekce vnitřních orgánů na duhovku není vysvětlitelná ani anatomicky ani embryologicky, protože oční koule se vyvíjí z hlavové oblasti těla a nemá nejmenší vývojovou ani jinou souvislost se segmenty hrudními a břišními. Důkazem toho, že jde jen o výmysl je i to, že mapy jednotlivých autorů se od sebe výrazně liší. Byla také provedena řada klinických testů, ve kterých irisdiagnostici vždy selhali; nebyli schopni poznat ani jednoznačně definované choroby. Stanovisko vědecké medicíny je jednoznačné odmítavé.
Více se dozvíte:
J. Heřt: Výkladový slovník esoteriky a pavěd, nakl.Věra Nosková, 2008
http://slikr.blog.cz/0611/iridologie irisdiagnostiksa

Jak to vidí 21. STOLETÍ
Iridologie se prezentuje jako jedna část pestrobarevné mozaiky alternativní medicíny. Pravdou je, že iridologií se třeba v Německu zabývaly i vědecké instituce. Konaly se vědecké konference, vycházejí publikace. Vedle prostého pozorování duhovky se využívají moderní optické přístroje, počítače. 21. STOLETÍ upozorňuje, že tzv. mapy duhovky se u různých autorů často výrazně liší! 21. STOLETÍ zastává názor, že není možné, aby se jen z pouhé duhovky dalo usuzovat na stav různých částí těla, orgánů a systémů. 21. STOLETÍ tedy dospívá k závěru, že iridologie je metodou nevědeckou!
ČTENÁŘSKÁ ANKETA INTERNETOVĚHO VYDÁNÍ 21. STOLETÍ
Iridologie jako metoda, jak lze poznat zdravotní stav člověka jen díky jeho duhovce, je podle Vašeho názoru.
Velmi efektivní obecně platnou metodou alternativní medicíny. 21%
Využitelná jen v určitých případech. 8%
Využitelná pouze výjimečně - a to jan při pomoci klasické medicíně. 6%
Neslučitelná s poznatky moderní medicíny. 42%
Nemám dostatek informací. 23%


Geopolymery: Cesta od pyramid k mostům

27. února 2011 v 12:26
Velký obdiv zcela jednoznačně patří stavitelům z dob minulých, protože jejich důmyslnost a propracovanost jednotlivých staveb po staletí zdobí kouty celé planety.
Tyto stavby obdivují jak řady turistů, tak na druhou stranu svým tajemstvím lákají řady odborníků, kteří si kladou otázky - jak dříve výstavba probíhala, jaké se používaly materiály, jak vůbec mohli dřívější stavitelé bez nynějších moderních metod a bez pomoci výpočetní techniky postavit stavby takových rozměrů, ke kterým vzhlížíme a které po staletí odolávají vlivům počasí.
Velice zajímavá je hypotéza francouzského chemika profesora Josepha Davidovitse, kterou přednesl v roce 1974 na egyptologickém kongresu v Lyonu o materiálu, ze kterého jsou postaveny pyramidy. Tenkrát bylo prvně vyřčeno slovo »geopolymer« - umělý kámen. Tento materiál nejspíše používali podle této hypotézy stavitelé pyramid již před více než 4500 lety 1. V současnosti není zatím tato myšlenka zcela prokázána a potvrzena, ale i u jiných starověkých staveb (v Mezopotámii či Římě) byly materiály s geopolymerními vlastnostmi použity.
Geopolymery ve starém Egyptě?
Prakticky jakýkoli kámen lze vytvořit uměle, a to s takovou dokonalostí napodobení, že se od přírodního dá rozlišit jen velmi specializovanou analýzou. Špičkový francouzský chemik to dobře věděl, a tak si položil logickou otázku: Mohli dělníci před pěti tisíci lety dostat obrovské kvádry do takových výšek, když neměli důmyslné transportní mechanismy a neznali ani kolo? Dospěl k závěru, že nikoli. Zato ho napadla daleko pravděpodobnější teorie: Ke stavbě pyramid využívali stavebníci období záplav, kdy se Nil rozlil do daleka. Tehdy snášeli mokrý písek z nejbližšího okolí, na místě ho pěchovali do forem, smísili s aktivačními prostředky a pak nechali slunce, aby směs postupně vysušilo a proměnilo v litý kámen.
Laboratorní zkoušky to potvrzují
Teorii Josepha Davidovitse dnes podporují nejen dochovaná vyobrazení a hieroglyfický zápis na čtyřech staroegyptských tabulkách, ale i řada důkazů z později provedených laboratorních zkoušek. Nerost, z něhož jsou pyramidy postaveny, obsahuje vodu, pohlcuje záření a jsou v něm nepatrné vzduchové bubliny. Nic z toho se u přírodních kamenů nevyskytuje. Navíc jsou některé složky vzorků z pyramid amorfní (nezkrystalizované) a uvnitř vzorku lze najít rovněž vlasy. A když kvádrem vedete řez, zjistíte, že ve spodní části je hustší než v horní.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že stavitelé ve starém Egyptě používali vyspělou technologii, která využívala dostupných přírodních zdrojů (vápenec, voda, jíl, soli) k výrobě »geopolymerického betonu«. Obrovské a neuvěřitelně přesné tvárnice pro stavbu pyramid dělníci neotesávali z kamenných kvádrů vytěžených v lomech Toura a Maadi poblíž Gízy, nýbrž je vyráběli z »kamenné kaše«, kterou ve velkém míchali v mělkých písečných nádržích a poté vylévali a pěchovali do předem připraveného dřevěného šalování.
Geologové v koncích?
Tomu, aby se dalo zjistit přesné složení takto vzniklých bloků, dosud brání odpor egyptologů. Musíme se proto spolehnout na odhady profesora Davidovitse. Podle nich obsahují tvárnice 93-97 procent složek přírodního vápence, zbytek tvoří pojivo. V něm převažuje kaolinitický jíl z vápence v Gíze, podstatný je přídavek sody (ta pochází ze spalování palmového dřeva a natronové soli), která výslednou hmotu pojiva změnila v geologické lepidlo. Egypťanům se tak podařilo vytvořit geopolymerický cement chemicky srovnatelný s přírodním kamenem, který pojí skály. To je důvod, proč geologové nemohou klasickou metodou krystalografické analýzy rozlišit přírodní vápenec od umělého. Vynalézavost a um tvůrců si zaslouží obdiv - kdyby byly egyptské pyramidy postaveny z nejkvalitnějšího současného betonu, byly by se už dávno rozpadly.2
Uplatnění v současných technologiích
Geopolymery nabízejí široké a různorodé uplatnění. Pro svou extrémní odolnost mohou sloužit jako vynikající izolace a stavební materiál. První aplikace ve stavebnictví pocházejí z let 1972-1976, kdy byl geopolymer nanášen na dřevotřískové desky, aby zvýšil jejich ohnivzdornost. Geopolymerní cement Pyrament™ byl použit například na opravu letištní plochy v Los Angeles. V brzké době lze očekávat využití geopolymerů při výstavbě silnic, mostů, budov a jiných původně betonových staveb.3
Mechanické vlastnosti geopolymerů hlavně v pevnosti a v tlaku rostou i v časovém období 360-520 dnů (vývoj pevností je sledován již 9 let), vykazují minimální smrštění, mikromechanické a další mechanické vlastnosti jsou stále ve stadiu výzkumu. 4
Našly cestu do vesmíru i do formule 1
Už nyní se tyto materiály využívají rovněž v jiných oborech např. na výrobu výfukového potrubí vozů formule 1 nebo na výrobu tepelných štítů pro raketoplány. A do budoucna může být velmi podstatná stabilizace nebezpečných a radioaktivních odpadů pomocí geopolymerních matric (tzv. solidifikace) nebo schopnost zpracovat jako surovinu pro výrobu geopolymerů (alkalicky aktivovaných materiálů) odpadní produkty z teplárenských a energetických provozů 3. Tyto výzkumy v České republice provádí již řadu let Ústav skla a keramiky VŠCHT ve spolupráci s Fakultou stavební ČVUT v Praze (od roku 1973).
Co je předností geopolymerů ve srovnání s betonem?
Především jejich vyšší pevnost v tlaku, ale nezanedbatelná je rovněž značná odolnost proti ohni, chemická odolnost, mrazuvzdornost, ale také podstatně ekologičtější způsob výroby. Při běžné výrobě geopolymerů vzniká šestkrát méně oxidu uhličitého než při výrobě cementu. Při výrobě jedné tuny cementu unikne do ovzduší stejné množství CO2 tedy rovněž jedna tuna! V absolutním vyjádření tak výroba cementu v roce 2005 celosvětově vyprodukovala 1,8 miliardy tun CO2. Současná produkce cementu tvoří osm procent všech emisí, které mají na svědomí skleníkový efekt a vznik ozonové díry a přesto se počítá s růstem potřeby cementu na celosvětovém trhu již do roku 2020 na dvojnásobek. Jako jeden z významných prostředků řešení hrozící ekologické katastrofy se nabízejí právě geopolymery. Určitě beton okamžitě nenahradí, ale mohou účinně pokrýt zvýšení poptávky. 3,5
K výrobě stačí i pouhé odpady
Geopolymery se obecně vyrábějí alkalickou aktivací vhodného materiálu, jako jsou například odpadní materiály jako elektrárenský popílek a různé strusky, anebo materiálů již využívaných v betonářském průmyslu jako jsou např. metakaolin a Portlandský cement (PC). Nejčastěji se využívají a zkoumají jejich různě připravené směsi spolu s plnivy (kamenivem a výztuží) ve snaze nalézt kombinaci s co nejlepšími vlastnostmi.
Na světě existují ložiska pro výrobu geopolymerů, které se už nemusí aktivovat (tedy tepelně zpracovat při teplotě 600-700 °C). Znamená to, že pak při výrobě geopolymerů nevznikají žádné emise. V tuto chvíli jsou známa dvě taková ložiska. První se nachází v Austrálii, druhé v České republice.
Poklad leží u Plzně
Český trumf pro ekologickou výrobu geopolymerů představují haldy lupku poblíž Zbůhu u Plzně. Lupek je odpad z těžby černého uhlí. Původně se nacházel ve slojích (vrstvách) nad vrstvami uhlí. Protože jde o materiál málo kompaktní, který by se při rubání uhlí na horníky zřítil, bylo nutné ho odtěžit. Tak se stalo, že tato směs kaolínů a jílů s poměrně velkým množstvím organických látek byla navezena na haldy, jejichž výška dosáhla až 70 metrů (výška Petřínské rozhledny).
Přijde materiálová revoluce?
Na haldách došlo k samovznícení materiálu, takže výše zmíněný proces aktivace už zde proběhl přírodní cestou. Uvnitř haldy hoří neustále, ale jde o endogenní (tedy vnitřní) hoření hlušiny s minimem kyslíku. Oxid uhličitý se při tomto procesu uvolňuje už dlouhá léta, ovšem v téměř neměřitelném množství. Více ho unikne jen tehdy, když hoření pronikne na povrch. Právě teď přišel čas, aby lupek přestal zahálet: z "kontrolovaného odpadu" se stane výrobní surovinou. Na haldách u Zbůhu je ho tolik, že by dokázal nahradit poptávku po cementu pro celou Českou republiku zhruba na 20 let. Přesto v nejbližší době půjde jen o doplněk výroby cementu byť výslednou kvalitou nesrovnatelně lepší a ekologicky významný. Není však vyloučeno, že právě zde stojíme na prahu »tiché materiálové revoluce«. 6
Geopolymery a mosty?
Geopolymery by tedy mohly být v budoucnu vhodným materiálem, nahrazujícím klasické betony Portlandského typu nejen v běžném stavitelství, ale i v náročných aplikacích jako jsou stavby mostů. A důvody? Geopolymery mají výrazně vyšší pevnost v tlaku. Standardní betony z Portlandského cementu mají pevnost v tlaku asi 30 MPa, speciálně upravené betony až 60 MPa, oproti tomu geopolymery dosahují přibližně pevnosti 100 MPa. Nezanedbatelná je rovněž jejich značná tepelná odolnost (beton max. do 300 °C, geopolymery až 1000 °C) a chemická odolnost, ale také podstatně ekologičtější způsob výroby.
Snášejí se i s běžnou výztuží
Většina geopolymerů vykazuje nižší pevnost v tahu za ohybu, ale z výzkumů je známo že se dá v těchto materiálech použít výztuž běžně používaná u klasických betonů tj. uhlíková ocel a antikorozní ocel. Tato výztuž má korozní odolnost v geopolymerech stejnou nebo naopak vyšší než v klasických betonech.
Díky silně zásaditému prostředí samozřejmě nelze použít žádné materiály z lehkých kovů a slitin 13, ale ani skleněnou výztuž z běžně používaných skelných vláken typu E (eutalová), která jsou v prostředí cementové nebo geopolymerní matrice rychle napadána a velmi rychle zcela ztrácí výztužnou schopnost. V těchto aplikacích je pak nutné použít alkalivzdorná skelná vlákna tzv. zirkoničitého typu nebo vlákna z organických polymerů. 14
Velká výzva pro odborníky
Myšlenky pro použití geopolymerů při výstavbě mostů jsou jistě zajímavým řešením v současné moderní době. Před geology a technology to staví nelehký, ale zajímavý úkol, který je rovněž nemalou výzvou. Budou ještě muset provést mnoho výzkumů a ověřit mnoho možných vyřčených i nevyřčených hypotéz, ale pokud by byly dané úvahy, hypotézy a výzkumy kladné, jistě by naše současnost zanechala budoucnosti významný objev v této oblasti a stavitelům ukázala nové směry a možnosti při realizacích podobných staveb stejně jako stavitelé dávných staveb zanechali nám.

Dá se z rukou vyčíst budoucnost?

27. února 2011 v 12:24
Naše ruka prý připomíná knihu, která zaznamená životní cestu od prvního nadechnutí až po poslední vydechnutí. Osoba, ovládající tzv. čtení z ruky, z ní údajně vyčte jak minulost, tak zejména budoucnost. Je to možné?
Odborně se tak setkáváme s pojmy palmistrie (z latinského palma = dlaň) nebo chiromantie (z řeckého cheir = ruka).
Ruce se stále otvírají
Palmistrii znali už od pradávna Číňané (kolem r. 3000 př. n.), Indové i Egypťané. Dlouho se považovala za umění, v 15. století o ní dokonce vyšla kniha. Středověk ji využíval k odhalování "čarodějnic". Katolická církev "čtení z ruky" zakázala. Zákaz však nevydržel dlouho, už v 17. století palmistrie rozkvétala - dokonce se vyučovala na německých univerzitách.
Čtení z ruky prožívalo zlatý věk v 19. století - nejen na poutích. Věhlas získávaly zejména tajemné cikánky. Kupodivu také dnes palmistrie žije velice intenzivně. Nejen proto, že její vykladači nepotřebují karty, mince, astrologické výpočty a jiné pomůcky - zájemci stačí jen rozevřít ruku! Tu ovšem - symbolicky vyjádřeno - rozevírá často i druhá strana, neboť pro vykladače (tzv. médium) i pro vydavatele knih se tato činnost stala výnosným byznysem.
Při působení na zájemce hraje výraznou roli psychologie, sugesce. Důležité jsou i neverbální projevy klienta, které vykladači mnohé napoví.
Je pestřejší než duha
Starořecký filozof Aristoteles ze Stageiry (384-322 př. n. l.) jako první vyslovil domněnku, že záhyby, rýhy a čáry v dlani jsou důsledkem souhry nervů a svalů, ovlivňované mozkem. Mezi rukou a mozkem prý existuje vývojový vztah. Praktikům tomu postačí vidět stavbu a vzhled ruky, zejména dlaně.
Ruka údajně odhalí, jaké jste měli dětství, ještě před svatbou prozradí, kolika se dočkáte potomků, ale i případných rozvodů. Předpoví i vaši pracovní kariéru, osobní život, lásky, radosti i trápení - včetně nemocí. Věru pestrá mozaika., která má více barev než duha.
Čára sem, čára tam…
Příznivci palmistrie největší význam přikládají uspořádání čtyř hlavních rýh (drah, čar, linií) na dlani. Víme, že v ní uvidíme více či méně zřetelné písmeno "M". Tvoří ho čtyři nejdůležitější rýhy, které palmistrie zná - první čára k M představuje životní rýhu, druhá je tzv. hlavová rýha, třetí ukazuje rýhu osudu a čtvrtá srdeční rýhu. Hlavní čáry prorokují životní schopnost, myšlení, osud, city a pudy. Potom se vykladač podívá na vedlejší dlaňové čáry - rýhu zdravotní, sluneční, svatební a dětskou. Nechybí mj. Venušin pás a ponurý pás smrti.
Tady má jít o život!
Nejvýznamnější je životní rýha. Začíná pod Jupiterovým vrchem (mezi palcem a ukazováčkem) a táhne se kolem Venušina vrchu k zápěstí. Upřesněme, že Venušin vrch se nachází pod palcem směrem k zápěstí a je největší vyvýšeninou v dlani. Čím delší, jasnější a zřetelnější je životní rýha, tím odolnější má její majitel konstituci. Pokud rýha sahá až k zápěstí, považuje se za velice dlouhou. Jestliže je dobře zbarvená a hluboká, jde o znamení zdraví. Bledá a slabá linie signalizuje nemoci a tělesnou slabost. Bledost a šířka znamená nižší charakter. Je-li velice červená a hluboká, poukazuje na tvrdohlavost, brutalitu a prchlivost. Nejhorší ovšem je, pokud končí náhle a nepokračuje dál. To znamená náhlou nečekanou smrt.
Podle vědců se však jedná jen o teorii nepodloženou žádnými odbornými důkazy.

PRO
Jana Bavorová
chiromantička
Příroda nám dokáže do dlaní vepsat osud
Chiromantie je jedním z oborů, který se přibližuje k esoterické vědě. Lidské dlaně jsou jedinečné, tak jako otisk prstu pro kriminalisty. Dnes i podle chůze kriminalisté identifikují bankovního lupiče, neboť každý člověk je samostatnou identitou. I naše ruce dokážou vypovědět vše o naší mysli, charakteru, morálních dispozicích, genetických informacích atd.. Ukazují, co jsme prožili či co nás může čekat.
Základem věšteb je čtení čar z dlaní. Z levé ruky přečteme co nás může v budoucnosti čekat. Vše, co je nám dáno. S jakými dispozicemi jsme se narodili. Jaké nástrahy a překážky jsou před námi.. Z pravé ruky se dozvíme, jak na sobě dokážeme pracovat a jak si s naším životem poradíme. Čáry v dlaních se časem mění. Je to dáno tím, že jsme již určité události prožili. Zobrazují se nám události nové - novými čarami. Věštíme z obou rukou - a to jak z dlaní, z jejich čar, vyvýšenin, linek, prstů, jejich tvarů a dalších podrobností na rukou. Ty nám odhalí informace o povaze, zálibách, talentu člověka. Můžeme se dozvědět nejen i o duchovním vývoji či zdravotním stavu. Ruce jsou součástí našeho života, našeho těla a jsou a nenahraditelně různé u každého. Příroda nás dokáže i tímto způsobem rozlišit a vepsat nám do dlaní náš osud.
PROTI
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc., přední představitel Českého klubu skeptiků SISYFOS:
Palmistrie není podložena žádným vědeckým důkazem
Podobně jako jiné typy věštění - jako jsou astrologie nebo numerologie, tarot či kartářství - ani palmistrie není podložena žádným vědeckým důkazem. Jde o magii, esoteriku. Nic jiného než to, jakou fyzickou prací a s jakými chemickými látkami se osoba setkává, výjimečně jakou chorobou trpí, nelze pomocí palmistrie zjistit. Zdání věrohodnosti dociluje chiromant autoritativním vystupováním, svým charismatem a pověstí - a hlavně tzv. chladným čtením
(anglicky cold reading). Při něm v průběhu rozhovoru zkoumající osoba (médium) nepřímo získává od klienta (pacienta) osobní informace, které pak vhodně využívá. Klient se však poté mylně domnívá, že věštec získal informace o jeho životě mimosmyslově - a tím více mu sugestivně věří. Médium pozorně sleduje i vzhled klienta, jeho výrazy, pohyby, řeč. Jeho neurčité výroky s vysokou pravděpodobností odpovídají některým skutečnostem v životě klienta. Na úspěchu osoby, která "čte z ruky" ,se také podílejí různé psychologické fenomény, jako např. tzv. Barnumův efekt. Tak se označuje obecně platný psychologický fenomén, kdy člověk má tendenci akceptovat jakékoli obecné a vágní popisy osobnosti jako přímo ušité na jeho osobu.
Jak to vidí 21. STOLETÍ
21. STOLETÍ považuje palmistrii za dovedné klamání důvěřivých lidí. Shoduje se s názory odborníků, že palmistrie - stejně jako jiné formy tzv. věštění - není nijak podložena prokazatelnými vědeckými důkazy. Pro mnohé věštce z ruky se touha jiných po poznání budoucnosti stala zdrojem výnosného zisku.

Více se dozvíte:
L. Kříž, M. Koukal: Povídání v magických energiích, Euromedia- IKAR, 2008
J.Heřt: Výkladový slovník esoteriky a pavěd, Nakladatelství Věra Nosková, 2008
http://www.panna.cz/panna/clanek/248 -cteni z ruky

Je možné mimosmyslové vnímání?

27. února 2011 v 12:24
Každý z nás se neustále všestranně přesvědčuje, že veškeré vnímání vnějšího světa nám zprostředkovávají smysly. Existuje však vedle toho i záhadný - na naší vůli zcela nezávislý - "šestý smysl"?
Podle parapsychologů mezi lidmi navzájem (prý rovněž mezi lidmi a zvířaty i rostlinami, ba někdy i neživými předměty) jsou možné mimosmyslové kontakty.
S tím vším souvisí mj. telepatie - přenášení myšlenek na dálku, třeba mezi rodiči a dětmi i jinými blízkými (např. v případě ohrožení).
Možná to znal už pračlověk
Představa o mimosmyslových kontaktech má dlouhou historii. Primárně vycházela z osobních zážitků jednotlivců a sdělovala se většinou dál ústním podáním.
Zdánlivě podivné jevy se intenzivně začaly zkoumat teprve od konce 19. století, kdy přišla na svět parapsychologie. Následovala moderní psychotronika, která se dočkala rozvoje od 60. let 20. století. Její hlavní propagátor PhDr. Zdeněk Rejdák, vedoucí Výzkumného pracoviště pro psychotroniku při Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, ji považoval za "mezivědní obor, který zkoumá vzájemné vztahy mezi živými organismy a vnějším prostředím a s nimi spojené energetické a informační projevy…"
Existuje tajemná síla?
Pro názornost stručně charakterizujme základní jevy: přenášení myšlenek (telepatii) zcela neobjasnili ani její vyznavači, což přiznávají. Mnoho tajemství tají i bioterapie - léčitelství, nejčastěji s pomocí různých bylin. Bezdotykový pohyb předměty (telekineze) má spočívat ve schopnosti člověka vyzařovat svou energii mimo sebe. Velice známé je proutkařství (telestézie), kdy jedinci pomocí virgulí či jen pouhých proutků hledají zdroje vody. Nejobtížněji pochopitelným jevem dosud zůstává jasnovidectví - schopnost předpovídat události v blízké či vzdálenější budoucnosti.
Parapsychologové to vysvětlují existencí neznámé síly. Podle některých má charakter fyzikální (elektromagnetismus, gravitace, emise neutrin), jiní preferují povahu duchovní (mentiony, deltrony aj.). Hlásí úspěchy (např. při přenášení myšlenek z města do města), ovšem vědci zjišťují, že takové údaje jsou pouze na hranici statistické významnosti.
Vědci samozřejmě vědí, že někteří živočichové mají receptory, které vnímají i nezvyklé signály elektrické (např. paúhoř elektrický) či magnetické (pro orientaci tažných ptáků). Ovšem to neplatí pro lidi a jejich možný tzv. šestý smysl; vědecky Extra Sensory Perception (ESP). Tzv. senzibilové se často označují za reproduktory svého podvědomí.

Twitter sloužil vědě
Prestižní odborný časopis New Scientist informoval o vědeckém experimentu britského psychologa Richard Wisemana z University of Hertfordshire. Tento vědec začínal jako profesionální iluzionista (!) a nakonec zakotvil jako profesor vnímání psychologie veřejností (??). Proslavil se veřejnými experimenty s gigantickým počtem dobrovolníků.
Loni se stal průkopníkem využití mikroblogu Twitter k vědeckým účelům. Zkoumal fenomén "remote viewing" (mimosmyslové vnímání na dálku). Na jeho výzvu, kterou rozeslal po Twitteru, zareagovalo přes 7000 lidí.
V prvním (seznamovacím) kole experimentu Wiseman odjel na tajné místo, odkud odeslal tvít (tweed, krátká zpráva), kterým účastníky experimentu vyzval, aby mu odepsali dojmy a pocity ohledně místa, kde se nachází. Po 20 minutách Wiseman rozeslal druhý tvít - už s adresou webové stránky se snímkem dotyčného tajného místa; tím byl jez. Účastníci měli zhodnotit, do jaké míry se jejich představy blížily reálné podobě místa.
Wiseman postup opakoval čtyřikrát, přičemž respondenti po každém kole hlasovali o jedné z pěti fotografií, ze kterýchž jedna vždy byla správná.
Výsledek: Ani jednou nevyhrála ta pravá! Závěr: Mezi uživateli Twitteru nepřevažují lidé s nadpřirozenými schopnostmi - a to i přesto, že tomu často věří. A tak je to podle vědců i globálně!
PRO:
Ing. RADKA ZEMANOVÁ
publicistka, hermetička:
Nikdo se nechce stát pokusným králíkem
Není to tak dávno, co telekinezi či telepatii označovali vědci za vědecky nedokazatelné nesmysly a podvody. Dnes se této problematice věnují i vědecké týmy. Cílem mnohých z nich je vyvinout, na základě výzkumů mozku přirozených telepatů či lidí ovládajících telekinezi, přístroje, které by dokázaly číst lidské myšlenky nebo přemísťovat předměty. Pro mne osobně to není zrovna příjemná vize, s ohledem na možné důsledky podobných konstrukcí.
Dnes už snad nikdo ani nemůže popírat, že tyto jevy existují. Existovaly i tehdy, kdy ještě byla věda v plenkách a za podobné schopnosti se i upalovalo na hranici za čarodějnictví.
Proč nás nepřekvapuje, že jsou lidé nadaní darem výtvarným či hudebním, ale odmítáme připustit existenci telepatie a telekineze? Nejde kupříkladu o to, že tyto schopnosti nedokážou (zatím) mocní tohoto světa ovládat, a proto jsou pro ně nebezpečné? Mnohé nasvědčuje, že je tomu tak. Na jedné straně se tyto jevy bagatelizují, a na druhé se farizejsky budují vědecké týmy na zkoumání těchto záhad.
Stejně jako se rodí lidé nadaní v uměleckých sférách, jsou i jedinci, kteří ovládají telepatii či telekinezi. Je to součást našich schopností, která je u někoho vyvinuta více, u jiného méně. Moudří nadaní však o svých schopnostech raději nemluví. Nechtějí se stát pokusnými králíky třeba vědců z okruhu zpravodajských služeb.

PROTI:
Doc. RNDr. ČENĚK ZLATNÍK,
místopředseda Klubu českých skeptiků SISYFOS:
Kdo to prokáže, dostane milion dolarů
Mimosmyslovým vnímáním se obvykle rozumí přenos myšlenek (telepatie) nebo jasnovidnost (paragnózie), tedy nezprostředkované získávání informací ze smyslům nepřístupných oblastí. Přestože jde o testovatelné fenomény, nebyly nikdy prokázány metodicky korektními experimenty. Rovněž odporují známým přírodním zákonům. Populárním, finančně zajímavým příkladem jasnovidnosti je věštění budoucnosti (proskopie).
Zamysleme se: Proč vynalézáme stále dokonalejší přístroje k mezilidskému dorozumívání, jako jsou mobily nebo internet? Proč konstruujeme nákladné prostředky lékařské diagnostiky, které dokážou zviditelnit detaily chorého organismu? Proč se neobáváme svěřit důvěrná tajemství listinám v trezorech nebo bezpečným počítačovým pamětem?
Protože mimosmyslové vnímání a dorozumívání je ve fyzickém světě nesmysl a nikdo soudný s ním nepočítá. Nikdo se přece nebojí, že mu nějaký senzibil přečte číslo bankovního účtu ze zalepené obálky. Jste snad vy, milí čtenáři těchto řádek, výjimečně nadanými jedinci, kteří mají takové schopnosti? Proslavíte se, když to doložíte - nejlépe po dohodě s americkým eskamotérem Jamesem Randim, který vám v pozitivním případě proplatí milion amerických dolarů z nadace, kterou k tomu účelu založil.
Není žádný spěch, částka zůstává po léta nevyzvednuta a čeká na jenom vás.

Jak to vidí 21. STOLETÍ:
Podle názoru 21. STOLETÍ nelze dogmaticky tvrdit, že někdy mezi lidmi (zejména blízkými) nemůže dojít k situaci, kdy na sebe souběžně myslí. Tuto víceméně náhodu však nelze považovat za přenos myšlenek - telepatii. Důležitou roli zde hraje i sugesce. 21. STOLETÍ zdůrazňuje, že žádný z mnoha vědeckých experimentů neprokázal existenci síly ESP. 21. STOLETÍ konstatuje, že z fyzikálního hlediska známe jen čtyři základní síly - a to materiální povahy. Také z hlediska biologického lze ESP vyloučit: V lidském organismu neexistuje editor ani receptor takovéto síly. Rovněž zákony informatiky možnost dálkového mimosmyslového přenosu vylučují. 21. STOLETÍ tedy konstatuje, že mimosmyslové vnímání neexistuje.

Periodickou tabulku prvků čekají důležité změny

27. února 2011 v 12:23
Mendělejevovu periodickou tabulku prvků, kterou zná každý školák ze zdí chemických učeben či vnitřních stran učebnic, čekají po dlouhé době změny. Tentokrát však nejde o objev nových stabilních prvků. Změny nastávají v přesnějším určení relativní atomové hmotnosti 11 běžných prvků.
Vědci z univerzity v kanadském Calgary si zvolili skutečně zajímavý příspěvek k Mezinárodnímu roku chemie, jímž byl rok 2011 vyhlášen. Na základě výzkumů, které započaly již v roce 1985 nedávno vyhlásili, že tradiční učebnicová dogmata je třeba přepsat. O co vlastně jde? Vědci se shodli, že u jedenácti známých prvků (vodíku, lithia, boru, uhlíku, dusíku, kyslíku, křemíku, síry, chloru, thallia a germania) bude třeba přepsat hodnotu tzv. relativní atomové hmotnosti. Toto bezrozměrné číslo udává podíl klidové hmotnosti atomu a atomové hmotnostní konstanty. Dlouhými měřeními vědci zjistili, že hodnota relativní hmotnosti není jednoznačnou konstantou přírody, ale pohybuje se v jistém intervalu. Například u síry udávají tabulky tradičně hodnotu 32,065. Podle nových měření se však může tato hodnota pohybovat v intervalu mezi 32,059 a 32,076. Rozpětí v atomové hmotnosti prvku podle vědců odráží skutečnost, že každý atom prvku prošel od okamžiku svého vzniku jistými dějinami.

Při bouřkách vznikají paprsky antihmoty

27. února 2011 v 12:22
Když se vědců podaří za pomoci nejsilnější laboratorní techniky vyrobit na zlomek vteřiny alespoň část atomu antihmoty, otevírají šampaňské. Příroda však tento úkol zvládá sama a poměrně hravě. Sonda Fermi nedávno objevila paprsky antihmoty, které vznikly v zemské atmosféře během bouří.
Kosmickou sondu Fermi, která se pohybuje po oběžné dráze Země, vybavili odborníci z NASA přístroji k detekovaní elektromagnetického záření o vysokých energiích, takzvaných gama paprsků. Toto záření vzniká při nejrůznějších procesech uvnitř atomového jádra, zejména při radioaktivním rozpadu. Existuje však ještě jiný, velmi specifický způsob jejich vzniku: spojení hmoty s antihmotou neboli anihilace. Zpráva o záblescích záření o takto vysokých frekvencích v atmosféře se tedy může snadno stát velmi dobrým důkazem o tom, že se v ní skutečně vyskytly částice antihmoty. A právě tento kousek se nedávno podařil sondě Fermi, která je jinak určená zejména k monitorování gama paprsků v kosmu. V bouři nad africkou Zambií, zachytila záblesky gama paprsků o síle 511 000 elektron voltů. To nemohlo znamenat nic jiného, než že elektrony se zde srazily se svými antičásticemi, pozitrony. Sonda tak potvrdila podezření, které měli vědci již delší dobu: energie, která se uvolňuje během bouří je skutečně dostatečně vysoká na to, aby vznikla antihmota.

Švýcaři stvořili molekulu o velikosti viru

27. února 2011 v 12:22
Příroda sice dokáže vyprodukovat skutečné molekulární giganty, lidské technologie však za ní stále dosti zaostávají. Švýcarským chemikům se nedávno podařilo vyrobit zatím největší syntetickou molekulu, která se může hrdě měřit např. s velikostí virů.
Nový rekordman mezi syntetickými molekulami dostal název PG5 a byl stvořen týmem pod vedením Dietera Schlütera ve Švýcarském federálním technologickém institutu v Curychu. Za svůj vznik vděčí tato makromolekula důvtipu, s nímž švýcarští chemici spojili postup tradiční polymerizace s dalšími způsoby napojování molekul. Polymerací, neboli postupným přidávání stavebních jednotek vznikla uhlo-vodíková "páteř", na kterou byly postupně přidávány postranní "větve", tvořené kromě atomů uhlíku, vodíku a dusíku také celými benzenovými jádry. Výsledkem byl gigant o průměru 10 nm, který čítá celých 170 000 chemických vazeb a hmotností 200 milionkrát přesahující hmotnost atomu vodíku. Je tedy prakticky přesně 5x těžší, než do té dnešní doby největší známá syntetická molekula, polystyren. Svou velikostí se tak prakticky rovná jednomu z dobře prozkoumaných virů, viru tabákové mozaiky. Za jejím vznikem však nestála pouhá touha chemiků o prolomení velikostního rekordu. Díky své bohatě větvené struktuře okolo sebe vytváří řadu drobounkých prostůrků, díky nimž může být využita například k rozvážení léků po těle.

Může být život na Marsu „pravoruký“?

27. února 2011 v 12:21
Většina všeho živého na naší planetě je co do potravy dosti vybíravá. Ze dvou různých podob týchž esenciálních látek (optických izomerů), jako jsou aminokyseliny či cukry, dává většinou přednost jen jedné z forem. Vědci nedávno zjistili, že to však nemusí být pravda vždy. Pozor by si na to měli dát především budoucí generace "hledačů života" na Marsu.
Sondy Viking 1 a Viking 2, které přistály na povrchu Marsu v roce 1976, nesly na své palubě malé biologické laboratoře. Jejich úkolem bylo provádět rafinované zkoušky, díky nimž by se podařilo potvrdit či vyvrátit předpoklad o přítomnosti života na Marsu. Jedním z nich byl i experiment, kdy sonda vmíchala do marťanské půdy koktejl z živin, mezi nimiž byly kyselina mléčná a esenciální aminokyselina alanin. Sonda poté monitorovala, jaké plyny z půdy vycházejí. Její záměr byl jasný: kdyby byly v půdě přítomny nějaké mikroorganismy, prošly by živiny jejich metabolismem, přičemž na konci tohoto procesu by ¨musely být jiné chemické sloučeniny než na jeho začátku. Sondy sice zaznamenaly slabou proměnu, další pokusy nalézt život však selhaly. Výzkumy, které nedávno prováděl se svým týmem Henry Sun z Pouštního výzkumného institutu v Las Vegas naznačují, že na podobný typ experimentů by si vědci měli dát v budoucnu pozor. Většina známých pozemských organismů je totiž co do "jídla" poměrně vybíravá. Co se týče animokyselin, tedy základních staveních kamenů proteinů, dávají pozemšťané přednost tzv. L-izomerům, tedy "levorukým" podobám molekul. U jiných typů živin, např. u cukru glukózy či kyseliny mléčné, jim zase "voní" jen R-izomer, tedy molekula "pravoruká". Sun se svými kolegy si dali tu práci a posbírali vzorky bakterií z nejrůznějších pouští a jezer celého světa. Ke svému překvapení zjistili, že i když bakterie dávaly ze začátku přednost jistému typu izomerů, během několika hodin byly schopné se "přeučit" a v malém množství konzumovat i verzi druhou. Jakékoliv další experimenty se životem na Marsu by tedy měly brát v potaz i tuto eventualitu a výsledné metabolity monitorovat mnohem přesněji. Marťanský život by mohl být nejen "pravoruký", ale především mnohem méně vybíravý, než ten pozemský.

9 nejšílenějších světových silnic

27. února 2011 v 12:21
V našich končinách si šoféři rádi zanadávají na špatný stav silnic, na jejich nepřehlednost či na špatné značení. "Kolony aut krok-sun-krok, bo silničáři tak jak každý rok su překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice," zpívá v jedné ze svých písní Jaromír Nohavica.
Při pohledu do okolního světa jsou však české komunikace učiněným rájem. Technologie, s jejichž pomocí tyto silnice vznikaly byly na jedné straně nesmírně náročné a na druhé straně mnohdy značně primitivní.

1. Stelvio Pass
Místo: Itálie
Otevřeno: 1820
Nejzábavnější silnice světa. Tak bývá nazývána hadovitá komunikace v severoitalských Alpách. Silnice Stelvio Pass spojuje Merano a Valtelinu s horním údolím Adige. Silnice, vzhledem k terénu v jakém byla stavěna, musela být několikrát zpevňována ocelovými výstužemi. Stávalo se totiž, že se pomalu sunula směrem dolů a na několika místech jí hrozil dokonce rozpad. Při stavbě strmých serpentin byla využívána technologie výstavby kamenných náspů, na kterých byla teprve budována vozovka.
Šofér si na této silnici práci s volantem vysloveně užije. Aby ji celou projel, musí s ním otočit celkem osmačtyřicetkrát. Navíc komunikace je na některých místech extrémně úzká a řidič si může vychutnat i velmi strmá stoupání. S výškou 2 757 metrů nad mořem je to nejvyšší betonový horský průsmyk ve východních Alpách a druhý hned po Col de l'Iseran ve výšce 2770 metrů nad mořem v celé Evropě.
Silnice byla postavena ještě v době, kdy okolní území bylo vlastně i naší vlastí, tedy za rakouského mocnářství. Její stavba trvala pět let a od té doby se změnila minimálně. Za 1. světové války silnici využívala jak italská, tak rakouská armáda a i zde vedly líté boje. V současnosti již má pochopitelně hladký asfaltový povrch, po straně k údolí ji lemuje nevysoká kamenná zídka.

2. Halsema Highway
Místo: Filipíny
Otevřeno: 1920
Pustit do sjíždění některých silnic hraničí s hazardérstvím. Po projetí filipínské cesty zvané Halsema, by člověk vzal zpět všechny své kletby, kterými často zahrnuje české silničáře. 240 kilometrů dlouhá komunikace navíc ještě nese ne zcela vhodný přídomek: dálnice.
Proč nevhodný? Představme si dálnici mezi Prahou a Brnem. Tedy, ne, že by byla nějaký technologický zázrak, jízda po panelech není žádný med. Ale člověk má aspoň pocit, že jede po něčem pevném. Silnice, zvaná Halsema, má minimální zpevnění, zábrany zde také neexistují. Když Filipíny zasáhne období dešťů, tak je totálně nesjízdná. Krátké asfaltové úseky by na svých prstech hravě spočítal i zasloužilý dřevorubec. Přinejmenším jednou do měsíce zde dochází k nehodě autobusu, který se převrátí, protože zkrátka a jednoduše jel příliš rychle. Anebo se jeho řidič prostě jen kochal, trasa prochází krásnou přírodou údolí Cordillera.
Silnici postavili krátce po skončení 1. světové války Američané, pod jejichž správu tehdy Filipíny patřily. V současnosti probíhá její rekonstrukce, zvláště v podobě zpevňování a postupného pokládání asfaltového koberce. Opravy však postupují velmi pomalu a jízdu ještě více komplikují.

3. Trollstigen
Místo: Norsko
Otevřeno: 1936
Norsko je nádherná země, kterou symbolizují především fjordy. Ty jsou pozůstatky po ledovcové činnosti v dobách ledových. Jedná se o dlouhý a úzký záliv, který vzniká v hornatých oblastech v blízkosti moří a oceánů prohloubením říčních údolí vlivem tlaků postupujících ledovců. Fjordy jsou typické svými strmými svahy. A postavit na takový svah silnici? Proč ne?
Silnice přes Trollstigen, otevřená králem Haakonem VII. v roce 1936 po osmi letech stavby, je vskutku pozoruhodná. Nejde tu jen o ostré zatáčky a zběsilé stoupání, ale především o nádherný výhled do údolí nebo na několik až 320 metrů vysokých vodopádů. Silnice samozřejmě splňuje bezpečnostní parametry, ale i tak je jízda po ní více než náročná. Teprve nedávno byla silnice vybavena mohutnými betonovými a kamennými svodidly, která zvyšují bezpečnost jízdy. Cesta stoupá po svahu skalního masívu od hladiny moře až do výšky 800 metrů. Obsahuje až devítiprocentní stoupání a jedenáct ostrých zatáček. V zimních měsících bývá uzavřena.

4. Lysebotn
Místo: Norsko
Otevřeno: 1937
A ještě jednou země fjordů a trollů. V jihozápadním Norsku lze také nalézt veselou silnici. Okolí této cesty je považováno za jedno z nejkrásnějších míst v Evropě. Komunikace začíná uzounkou cestou po strmé straně fjordu Lysefjord. Následuje kilometrový tunel se třemi pekelně ostrými zatáčkami. Ovšem to nejlepší motoristy teprve čeká. Po výjezdu z tunelu mu totiž půjde hlava kolem, protože si projede 27 serpentin. A potom? Silnice Lysetbotn by se nemusela stydět ani před horskou dráhou. Vše pak dovršují úzké, ale velmi dobře klopené zatáčky. Dnes zvyšují bezpečnost jízdy moderní a masivní ocelová svodidla. Ovšem, perfektní údržba je samozřejmostí, koneckonců, jsme v Norsku.
Mimochodem, Lysefjord je jeden z nejúžasnějších fjordů, jaké lze najít. Byl vytvořen ledovcem a při jeho ústupu byl zaplaven mořskou vodou. Na délku měří 42 km a jeho skalnaté stěny spadají do vody až z výšky přes jeden kilometr. Kvůli nehostinnému terénu jsou po celé jeho délce umístěny jen dvě vesnice - Forsand a Lysebotn, přičemž každá z nich se nachází na opačném konci. Lidé žijící na břehu fjordu v jeho středních partiích se domů dopravují pomocí lodí, protože skalnaté stěny jsou příliš příkré, aby zde byly vybudovány silnice. Takže klikatice Lysebotn je vskutku technologickým zázrakem, zvláště když uvážíme, v kterém období vznikla.

5. El Espinazo del Diablo
Místo: Mexiko
Otevřeno: 1952
Už samotný název vypovídá mnohé o charakteru této silnice - Ďáblova páteř. Tento horský průsmyk spojuje města Durango a Mazatlan Sinaloa. Cesta průsmykem trvá pět hodin a šoféři zde asi nemají ty nejpříjemnější pocity. Z jedné strany silnice je totiž kolmá stěna, ze strany druhé hluboká propast. Však také stavební práce na této cestě nebyly jednoduché, trvaly 15 let. Vyžádaly si i několik životů, když přinejmenším dva nákladní vozy vezoucí štěrk skončily právě na dně propasti. Protože šířka vozovky je na některých místech pouhé 4 metry, dostávají se zde do velkých problémů především nákladní vozy a autobusy. Zvláště, když se potkají.
Nicméně, v současnosti je tato cesta dobře udržovaná. Motoristům z cizích krajů mohou být na obtíž snad jen ukazatele, které jsou pouze ve španělštině, takže na cestu Ďáblovou páteří se vyplatí mít s sebou slovník. A také trpělivost, cestovatel, i když pojede na jeden zátah, stráví na této silnici pět hodin.

6. Col de Turini
Místo: Francie
Otevřeno: 1962
Fanouškům motoristického sportu je tento silniční úsek velmi dobře znám. Vždyť právě tudy se řítí rychlé vozy při jedné z nejslavnějších motoristických soutěží: rallye Monte Carlo. Silnice se zde šplhá až do výšky 1607 metrů, což je o pět metrů více než měří nejvyšší hora České republiky Sněžka. Po stránce stavebních technologií je považována za jednu z nejnáročnějších dopravních staveb. Většina vlásenkových zatáček je totiž vybudována na mohutných kamenných náspech, které mnohdy přesahují výšku až deseti metrů. Rychlostní zkouška, která se zde jezdí, má délku 32 km a vede z městečka Sospel do La Bolléne. Po rychlejší úvodní části následuje techničtější úsek několika prudkých zatáček s názvem Notre-Dame de la Ménour. Následuje další rychlý úsek ukončený dalšími zatáčkami u vesnice Moulinet. trasa pak vede do lesa a začíná stoupání do prostranství, které dalo zkoušce jméno. Po nejvyšším bodu opět prudce klesá. Tato šílená serpentina čítá celkem 34 ostrých zatáček.

7. Leh-Manali
Místo: Indie
Otevřeno: 1964
Alpy jsou sice pěkné, ale kam se hrabou na Himálaje. Zatímco v Alpách nejvyšší vrcholky míří do výšky 4800 metrů, v Himálaji dosahují výšek hodně přes 8 000 metrů. A i v tomto pohoří lze najít silnice. Pochopitelně, že ne tak v extremních výškách, to by nevydržel ani řidič ani jeho vůz, ale taková silnice Leh-Manali leží v průměrné výšce 3,5 kilometru nad mořem. V nejvyšších úsecích se ovšem vyšplhá až do výšky pěti kilometrů.
Jedná se o jednu z nejnáročnějších komunikací na světě. Sesuvy půdy jsou zde naprosto běžné, proto bylo podloží silnice zpevněno ocelí a betonem. I tak se na tuto cestu mohou vydat jen vozidla, která mají pohon na všechna čtyři kola. Silnice byla postavena pro potřeby indické armády, která ji také udržuje. I když jsou indičtí vojáci zkušení, ani jim se nevyhýbá při cestě po Leh-Manali akutní horská nemoc. Motoristy nejvíce ohrožují kamenné a sněhové laviny. Proto se v poslední době věnují stavbaři především budování komplikovaných zábran, které mají cestovatele před lavinami ochránit.
Otevřena je pouze mezi červnem a zářím, kdy ji nepokrývá sněhová pokrývka. Na některých místech není možná vyšší rychlost než 15 kilometrů v hodině. Je dlouhá 475 kilometrů a na její projetí je třeba vyhradit si dva dny.

8. Gravelly Hill Interchange
Místo: Británie, Birmingham
Otevřeno: 1972
A teď něco pořádně zamotaného. Při pohledu z letadla připomíná tato birminghamská mimoúrovňová křižovatka uzel, který zavázal velmi nervózní člověk. Křížení nese celkem trefnou přezdívku "špagetová spojka". Celkový areál, na kterém je křižovatka položena, by zabral 24 fotbalových hřišť. Samotné komunikace mají celkem 5 různých výškových úrovní a jsou podloženy 559 betonovými sloupy, dosahujících výšky až 25 metrů.
Že se tato křižovatka nachází zrovna v Birminghamu, není překvapením. Toto město je důležitým dopravním uzlem. Křižovatka číslo 6, jak zní oficiální označení, spojuje silnice M5, M6, M40 a M42. Pod ní se navíc nachází železniční trať a ještě dva vodní kanály, elektrické vedení a plynovod.
Stavba křižovatky trvala čtyři roky. Na její stavbě se však nemístně šetřilo, proto bývá tato komunikace často opravována. Zejména kvůli solení silnice v zimních měsících slábnou spoje v konstrukci.

9. Tunel Guoliang
Místo: Čína
Otevřeno: 1977
Ražba tunelu není nic jednoduchého ani s moderní technikou. A co teprve vybudovat takový více než kilometrový tunel vlastně jen holýma rukama. Nikoliv, nejedná se o tunel určený k útěku z nějakého vězení. Takový tunel vyhloubilo 13 statečných vesničanů z vesnice Guoliang ve východní části Číny. A pětiletá práce si mezi nimi bohužel vyžádala i daň na životech.
Cesta pět metrů vysokým a čtyři metry širokým tunelem je dlouhá 1200 metrů. O tom, že průjezd touto trasou není jednoduchý, svědčí i lidové označení: "cesta, která chyby neodpouští". Z některých jejích úseků skutečně běhá mráz po zádech.
Dlouhá léta byla vesnice Guoliang od okolního světa téměř odříznuta. Jediný přístup do ní byl po vytesané cestě po skalnatém úbočí. Místy se dokonce muselo šplhat po provazovém žebříku. Vesničanům došla trpělivost, zemědělské nástroje vyměnili za stavební a pustili se do práce. Ovšem, co se týče technologického vybavení, nijak úchvatně na tom nebyli. Standardním nástrojem pro ražbu tunelu bylo kladivo, jen v některých částech došlo k použití výbušniny. Právě ty se některým neškoleným obyvatelům Guoliangu staly osudnými.
Tunel není zcela uzavřen, po straně jej lemuje třicet oken. Ty nejsou jen pro ozdobu, právě tudy se ze stavby odstraňovala nepotřebná suť. A vesnice už zdaleka nestojí na kraji světa, naopak, stala se vyhledávanou turistickou atrakcí.

Vyrobíme si nesmrtelnost v digitální podobě pomocí avatarů?

27. února 2011 v 12:20
Zoe Graystone je hrdinka americko-kanadského filmu Caprica. Tato dívka má dva mozky. Pouze jeden z nich je lidský, druhý je jeho přesná digitální kopie. Když Zoe zemře, je její digitální mozek implantován do humanoidního robota. Zatím jen fikce. Ale některé společnosti již v tomto směru podnikají první kroky.
Možnost, že by v dohledné době po světě pobíhali »robokloni«, je skutečně mizivá. Nicméně vědce a technology tato cesta nesmírně láká. Prvotním cílem by mělo být vytvoření digitální podoby neboli avatara, který by fungoval a komunikoval ještě dlouho poté, co se lidský originál vydal na cestu poslední… Takové digitalizované dvojče by mohlo předávat zkušenosti svým pravnoučatům nebo jim jen vyprávět, jaký měl jejich předek život. Začal by třeba okřídlenou větou: "To za mých mladých časů…."
Konec biologických limitů?
To je však jen první postupný krok. Na konci tohoto zajímavého vývoje je stvoření vědomých avatarů, začleněných do robotů. "Pokud bychom dokázali sami sebe nahrát do digitální formy, přestaly by nás omezovat biologické limity a stali bychom se nesmrtelnými," tvrdí Nick Mayer z americké společnosti Lifenaut, která se vytvářením avatarů zabývá.
Výzkumníci z této společnosti zatím zpracovali sérii osobnostních testů, řadu fotografií, videí i osobní korespondence, které poskytli dobrovolníci. "Výsledkem bude avatar, který vypadá jako originál, mluví jako on a bude třeba schopen popsat klíčové události jeho života, jakým je kupříkladu den svatby," popisuje Mayer.
Zlověstné údolí
Avataři, které Lifenaut nabízí k prohlédnutí na svých webových stránkách, zatím nejsou nic moc. Jiné společnosti je vytvářejí mnohem realističtěji, za příklad může posloužit firma Image Metrics z kalifornského města Santa Monica. Ta se specializuje na vytváření virtuálních obrazů a tváří, které jsou poté používány ve filmech nebo v počítačových hrách.
Jenže reprodukovat lidskou tvář pomocí počítačových technologií není úplně snadné. Animátoři řadu let zápasili s problémem, pro který se vžil termín »zlověstné údolí«. V podstatě jde o to, že tvář stvořená na počítačové bázi vypadá téměř jako živá. Ale jen téměř, což mezi lidskými pozorovateli nahání děs, hrůzu a odpor. To potvrzují i slova badatele Dmitrije Williamse z Jihokalifornské univerzity v Los Angeles: "Systémy, které působí reálně, leč nejsou zcela takové, působí na lidi strašidelně."
Pohybující se avatar
Výzkumníci z Image Metrics jsou přesvědčeni, že tento problém rozlouskli. Vytvořili totiž sérii obrázků lidské tváře v extrémně vysokém rozlišení, každý z obrazů měl přitom trochu jiný výraz. Poté vypočítali rozdíly mezi jednotlivými výrazy pomocí výkonného matematického software. Výsledek je celkem přesvědčivý.
Některé z těchto obrazů už firma představila veřejnosti. Jako model posloužila americká herečka Emily O´Brien. Její avatar vypadal nejen realisticky, ale pohyboval se i v reálném čase. "Pohyby jsou perfektní. A také můžeme do jisté míry ovlivňovat to, co Emilin avatar říká," chlubí se ředitel Image Metrics Mike Starkenburg. Náklady na takovou legraci ovšem nejsou malé. Virtuální vytvoření pětadvacetileté herečky vyšlo na půl milionu dolarů.
Co dělá člověka jedinečným?
Zajímavě se také vyvíjí společný výzkum Floridské a Illinoiské univerzity. Obě instituce již tři roky spolupracují na projektu s názvem Lifelike. Cílem kooperace je vznik avatara bývalého ředitele americké vědecké nadace National Science Foundation, Alexandera Swarzkopfa.
Při výrobě bylo použito na 1000 Swarzkopfových fotografií. Vědci se zaměřili také na to, co na avatarovi pozorovatele zaujme nejvíce. Dospěli k závěru, že lidé se zaměří především na výstřední pohyby, které dělají člověka jedinečným. Stejně důležité je zajistit, aby se tyto pohyby objevovaly ve správném kontextu. "To v praxi znamená, aby se avatar při vyprávění smutného příběhu nehihňal," říká Steve Jones z Illinoiské univerzity. Zároveň však přiznává, že v tomto ohledu je nutné vychytat ještě spoustu much. Dalším úkolem je vytvořit platformu, podle které by avatar mluvil skutečně jako člověk. V tomto ohledu se zatím vychází ze softwarů, které umějí analyzovat souvislosti v konverzaci a na jejich základě pak inteligentně odpovídat.
Pětiletý dotazník
Takže avataři by mohli reagovat jako člověk, mohou na sebe vzít i něčí podobu. To ale zdaleka nestačí, taková digitální replika by měla mít i stejné postoje a stejné názory jako její vzor. Kdyby avatar člověka, který celý život nesnášel kočky, tvrdil, že najednou bez koťat nemůže existovat, těžko by mu to někdo uvěřil. Proto jsou zde důležité testy osobnosti, do softwaru se vkládá i názorová profilace, ale třeba i deníkové záznamy.
Sociologové a psychologové vymysleli i sofistikovanější způsoby, jak uložit mysl na paměťové médium. Americký sociolog William Sims Bainbridge k tomu účelu sestavil dotazník o několika tisících otázkách. Otázky míří na osobní hodnoty, na cíle, respondent má také za úkol popsat svět, jak si jej představuje za sto let. Otázky ovšem nejsou nijak jednoduché - pokud člověk každý den stráví nad dotazníkem hodinu, s pocitem dobře vykonané a hotové práce jej odloží za pět let. Na druhou stranu pak výsledek velmi přesně odpovídá povaze i postojům daného člověka.
Jak získat informace
Ale přece jen, pět let je dlouhá doba! Nebyl by nějaký jednodušší způsob, jak avatara »nakrmit« potřebnými informacemi? Možná že ano. Alespoň badatelský tým z britské Southamptonské univerzity vedený Nigelem Shadboltem na něm pracuje. Vybral si cestu nejmenšího odporu. Lze přece automaticky zachycovat informace o každodenním životě, tajné služby by o tom mohly vyprávět. Tyto informace by se pak předávaly přímo do softwaru, samozřejmě vše na dobrovolné bázi.
Shadbolt zdůrazňuje, že na základě lokalit, kde se člověk pohybuje, na základě sociálních kontaktů nebo třeba internetových stránek, které originál navštíví, lze vytvořit slušný osobnostní profil. "Ale jsme ještě velmi vzdáleni od vzniku přesné digitální repliky konkrétního člověka," podotýká Shadbolt a pokračuje: "Jistě bychom nyní dokázali vytvořit nějaký software s názory a postoji, ale těžko by přesně odpovídaly přesně těm názorům, jaké máte vy nebo já." Jiní výzkumníci pro změnu uvažují o tom, že by se pro tento účel hodilo i sledování fyziologických údajů, na základě kterých lze poté vytvářet emocionální profil.
Odvážné cíle
To, že vývoj těchto složitých technologií je zatím v plenkách, si vědci uvědomují. "Proč bychom to ale neměli zkusit?" ptá se David Hanson z texaské společnosti Hanson Robotics, vyrábějící realisticky vypadající androidy, a nadhazuje svůj velmi odvážný pohled na věc: "Samozřejmě že nemáme žádný důkaz o vědomí strojů, ostatně o vědomí toho vůbec víme velmi málo. Ale bylo by hloupé tvrdit, že stroje jednou vědomí mít nemohou."
Hanson už diskutoval se zástupci již zmiňované společnosti Lifenaut o tom, že by jeden z jejich avatarů mohl být včleněn do robotického těla. "Spojení byť s robotickým tělem mysli umožní komunikovat se světem a žít v něm," tvrdí Hanson. Otázkou je, jak jsou Hansonovy vize reálné.
Každého ale musí samozřejmě napadnout, kde mají podobné technologie své meze. Kolik z lidské osobnosti a jejích zkušeností může být zálohováno na počítačovém disku? Lze pomocí avatarů vzkřísit mrtvé? To asi těžko. Softwarová replika nebude mít vlastní vědomí, ale ostatní lidé s ní budou moci vést rozhovor a na pár okamžiků třeba i uvěří, že originál, podle kterého je vytvořena, se alespoň na chvíli vrátil.

Budou stromy svítit místo lamp?

27. února 2011 v 12:19
Budou stromy svítit místo lamp?

Budoucím generacím milencům se možná bude moci protáhnout romantická procházka pod korunami stromů dlouhých nočních hodin, aniž by museli spoléhat na umělé osvětlení Světlo na cestu totiž obstarají samotné stromy. Proměně této fantazie ve skutečnost by mohl napomoci objev tajwanských vědců.
Světelné diody sice nejsou schopné osvítit velké prostory, jsou však vítanými spojenci např. pro ozařování nejrůznějších dopravních označení či podsvětlení reklam. Tato zařízení však vyžadují poměrně nepříjemnou komponentu: toxický a v neposlední řadě také poměrně drahý fosforový prášek. Tajwanští vědci se proto nedávno pokusili světlo diod nahradit nečekaným způsobem. Do listů rostlinky Bacopa caroliniana z príbuzenstva našich jitrocelů implantovali zlaté nanočástice, které svým tvarem připomínají mořské ježovky. Tyto částice způsobily, že chlorofyl v listech začal vydávat červené světlo. Tým pod vedením dr. Jen-Hsun Wu se nyní snaží vylepšit účinnost bioluminiscence a upravit systém tak, aby byl využitelný i na rostlinách mnohem větší velikosti. Éra svítících stromů tedy možná není daleko.

Láska a přátelství jsou lék bez předpisu

27. února 2011 v 12:19
Studie mezilidských vztahů prokázaly, že lidé se silnějšími a pevnějšími sociálními vazbami se dožívají v dobrém zdraví vyššího věku. Nová studie sociálních vztahů mezi paviány dokázala totéž. Výzkum tak potvrzuje hypotézu, že schopnost vytvářet přátelské vztahy je adaptace s hlubokými evolučními kořeny.
Mnoho dnešních výzkumů potvrzuje to, co lidé instinktivně věděli odnepaměti. Francouzský filozof Voltaire to formuloval slovy »přátelé mají mít přednost před králi«. Proč se sociální chování a jeho širší souvislosti nyní dostalo do středu pozornosti vědeckých studií a vědců mnoha oborů? Patrně to souvisí s tím, že schopnost vytvářet zdravé přátelské vztahy se vytrácí z rozvinuté lidské společnosti. Lidé jsou více izolovaní, cítí se sami uprostřed davu. Ukazuje se však současně, že to má prokazatelné nepříznivé důsledky pro tělesné a duševní zdraví. Proto vědci hledají příčiny tohoto jevu.
Mláďatům přátelských matek se daří lépe
Už dříve krátkodobé studie zvířat ukázaly, že sociální vazby zvyšují reprodukční úspěšnost. Studie sociálního chování koní, vedená profesorkou Elissou Cameronovou, zooložkou z univerzity v jihoafrické Pretorii, ukázala, že kobyly s nejslabšími sociálními vazbami měly o polovinu méně přežívající hříbat než ty, které byly nejvíce společenské. A tým antropoložky Joan Silkové z Kalifornské univerzity v Los Angeles publikoval zjištění, že mláďata samiček paviánů s blízkými vazbami na sociálně nepříbuzné samičky přežívají déle než ta, jejichž matky takové vazby nemají.
Samičky se objímají, samečkové cení zuby
V nově publikované práci tým vedený Joan Silkovou hledal vztahy mezi sociální provázaností a tělesnou kondicí. Vědci se zaměřili na divoké paviány v Botswanském národním parku Moremi, ve spolupráci s bioložkou Dorothy Cheneyovou a psychologem Robertem Seyfarthem z university v Pensylvánii. V letech 2001 až 2007 sledovali 44 samiček paviánů, zaznamenávali, jak často jsou v blízkém tělesném kontaktu, jak dlouho si navzájem probírají srst a ostatní měřitelné a definovatelné sociální interakce. Sledovali pouze samičky proto, že u mnoha druhů pouze samičky formují sociální vazby. Samečkové byli častěji mimo tlupu a jejich vztahy byly většinou konkurenční.
Vysmátá dlouhověkost
Samičky paviánů, které měly nejsilnější a nejdéle trvající přátelské vztahy s ostatními samičkami žily podstatně déle než ty, jejichž sociální vazby byly křehčí, nejistější a krátkodobé. Aby mohli vyjádřit tuto závislost, rozdělili vědci samičky paviánů do tří skupin podle kvality jejich vztahů s ostatními samičkami ve sledované skupině. Samičky nejméně přátelské skupiny žily asi 7-18 let, samičky ve střední skupině se dožívaly stáří mezi 9-25 roky a nejpřátelštější samičky žily 10 a více let - v této skupině vědci neurčovali horní hranici věku, protože některé ze samiček byly v době ukončení studie stále plně vitální. Taková zjištění u vyšších primátů, jak uvádějí autoři, "naznačují, že lidská motivace k vytvoření blízkých a trvalých svazků má dlouhou evoluční historii".

Nepřátelští lidé škodí i sami sobě
Výzkumy ukazují, že přátelství pomáhá zmírnit dopad stresu a zvýšit aktivitu fyziologických opravných mechanismů. Lidé neschopní sami vytvářet přátelské vztahy trpí více např. vysokým krevním tlakem, onemocněními srdce, ekzémy, poruchami spánku a potřebují i několikrát delší čas pro hojení ran než lidé sociálně integrovaní. Už staré latinské přísloví praví: "Věrný přítel je medicínou duše". Proč u některých lidí láska k bližním nefunguje? Vzájemně provázaných příčin je víc - strach z toho dotknout se něčeho/někoho neznámého, úzkostné stavy, ne (sebe)důvěra, přílišná racionalita. Dříve slovo »týkat se, dotýkat se« znamenalo mít vztah k něčemu, dnes mnoho lidí vnímá obrat »dotknout se« ve smyslu urazit, obtěžovat. "Když se lidé vzdávají vzájemných doteků, vzdávají se toho základního a nejpřirozenějšího jazyka lidských bytostí," tvrdí španělská neuropsycholožka María Luisa Ferrerós Tor. "Polibky, objímání či hlazení posilují sebevědomí a snižují krevní tlak. Lidé, kteří se dotyku bojí, bývají nespolečenští a agresivní." Něco podobného - "Přátelství může být jen mezi dobrými" - tvrdil prý už Cicero.
Hormon lásky a přátelství
A má tedy samotná schopnost navazovat blízké přátelství i nějakou skutečně hmatatelnou souvislost se zdravotním stavem? Samozřejmě má, doteky vnímáme kožními receptory, stejně jako vůni a teplo blízkého člověka a naše nervová soustava na ně reaguje. Při jedné ze studií si dokonce vědci všimli, že pocity člověka s teplými dlaněmi (např. držícího teplý šálek), jsou obvykle přátelštější a vstřícnější. Jeden z hormonů, oxytocin, je označován dokonce jako »hormon lásky a přátelství«. Oxytocin hraje důležitou roli při porodu, ale přispívá i k vytváření sociálních vazeb mezi milenci, přáteli i kolegy a naopak jeho koncentrace v krvi je zřejmě stimulovaná i dotyky a pozitivními emocemi mezi lidmi. Poslední výzkumy potvrdily jeho roli i v rodičovství. "Je velmi zajímavé, že zvýšená hladina stejného hormonu byla spojena s různými typy láskyplného rodičovského chování u matek a otců, i když hladiny oxytocinu u obou si odpovídaly. Tyto rozdíly mohou odrážet vliv kulturně specifických rolí, ale také mohou svědčit o odlišných účincích oxytocinu v mozku muže a ženy," komentoval výsledky dr. John Krystal z katedry psychiatrie Yaleovy university v americkém New Heavenu.
Kasta nedotknutelných
Léčivá a potřebná blízkost mizí z mezilidských vztahů čím dál rychleji. S internetem jste blízko všem, ale jen virtuálně. Vzájemné dotyky tak dostávají šanci snad jen v největší zamilovanosti, nebo když se narodí dítě. Jinak vítězí odstup, rezervovaná vzdálenost a následné osamění. Absurdní kauzy soudních pří, díky kterým se učitelky mateřských škol bojí obejmout plačící dítě, nebo kolegové poplácat se po rameni aby nebyli nařčeni z obtěžování, jsou symptomem doby. "Americký zvyk udržovat si odstup sahá do viktoriánské Anglie, kdy byl jakýkoliv dotek považován za nevhodný výstřelek nižších společenských vrstev," vysvětluje dr. Joan Pujadas , antropoložka z univerzity ve španělské Tarragoně a dodává: "Navíc si myslím, že to, že se dnes dotýkáme stále méně, má co dělat i s naší konzumní společností, kde nám je zboží cennější než kontakt s jinými lidmi."

Panorama

27. února 2011 v 12:18
Co napoví analýza zvuku? Archeologové naslouchají zvukům Stonehenge
Ačkoliv nejběžnějším nástrojem archeologů jsou a zůstanou především lopaty a štětečky, tu a tam se do jejich výzkumů zapojí i mnohem méně tradiční technologie. Když nedávno takzvaní "akustičtí archeologové" zkoumali jihoanglický monument Stonehenge, vypadalo to tam tak trošku jako na pouti. Uvnitř kruhu ze vztyčených kamenů se pohybovaly dvě postavy a oddávaly se zvláštní činnosti - nafukovaly a praskaly běžné pouťové balónky. Tito dva lidé však nebyli nějací nepraktičtí podivíni, ale vědci Bruno Fazenda a Ruppert Till. A o co jim vlastně onoho rána šlo? Pomocí praskání balónů a přistavených mikrofonů se snažili změřit "impulzní odpověď" kamenného monumentu. "Impulzní odpověď" je vlastně jakýmsi "otiskem prstů" Stonehedge. Tedy - nikoliv doslova prstů, ale zvuku. Vědci doufají, že jejich detailní rozbor povede k přesnějšímu pochopení, zda jsou jedinečné akustické vlastnosti Stonehenge dílem záměru či náhody.
Americký recept na efektivitu
Psí výkaly osvětlují město
Města, zaneřáděná výkaly našich psích mazlíčků, známe důvěrně i z naší země. Američanům z Cambridge ve státě Massachusetts (mj. sídla Harvardovy univerzity) se z lapálie podařilo vykřesat přednost. Do města nainstalovali zařízení zvané Park Spark, které dokáže využívat metan ze psích exkrementů. Tento plyn pak Američané využívají k pohonu městského osvětlení.
Hlavou dolů pomocí nanotechnologie
Robot inspirovaný gekony
Tým Marka Cutkoskyho z americké Stanfordovy univerzity přišel s nápadem, jak napodobit technologii, kterou nadělila příroda ještěrkám gekonům. "Přísavky" robota vyrobili z gumovitého materiálu, který obohatili o drobounké "chloupky" ze zvláštního polymeru, jejichž struktura se snaží napodobovat architekturu známou z od gekonů. Díky ní působí mezi sklem a nohou molekulární síly, takzvané van der Waalsovy. Jejich Stickybot, jak mechanické ještěrce přezdívají, už má za sebou řadu důležitých (po)kroků - poměrně hravě se udrží na stěně, na níž jeho pohyb nezanechává žádné stopy.
Migrace a "splašené hormony"
Nový klíč k neuvěřitelné migraci krabů
Spontánní migrace miliónů krabů nachových (Gecarcoidea natalis) za pářením ze souše do moře je jedinečný a podle očitých svědků neobyčejně fascinující jev. Britští vědci pod vedením prof. Steve Morrise z Přírodovědecké fakulty univerzity v britském Bristolu nedávno přišli s důkazem, že milióny krabích těl dokáží "přešaltrovat" z klidového do pochodového režimu díky hormonálním změnám. Čím méně mají krabi v tělní tekutině (hemolymfě) hyperglykemického hormonu (CHH), tím více glukózy mohou jejich svaly využívat. Přítomnost cukru hladinu tohoto hormonu naopak potlačuje a krabi se tak vesele mohou vydat na cestu, během níž spálí velké množství tohoto paliva.

Kde se bere oxid dusný v těle dafnií?
Dusíkatá hnojiva způsobují nečekané problémy
Chemizace zemědělství znamená pro život v přírodě velkou ránu. Američtí toxikologové ze Státní univerzity Severní Karolíny nedávno přišli se zjištěním, že pro organismy žijící ve vodě může mít tato rána ještě mnohem fatálnější dopad, než se dříve vědělo. Korýši hrotnatky (r. Daphnia), které zná prakticky každý akvarista pod přezdívkou "vodní blechy", dokáží totiž podle jejich zjištění přeměnit hnojiva na bázi dusičnanů a dusitanů (NO3 a NO2) na oxid dusný (NO). Ten však dokáže v jejich těle přivodit řadu lapálií, zejména vývojových vad. Práce Američanů opět potvrdila, že koloběh chemických látek v přírodě může procházet dříve nečekanými cestami.
Pivo pomáhá už dlouhá staletí
Antibiotikum, staré téměř 1600 let
George Armelagos z Emory University v americké Georgii má zvláštní povolání - je totiž bioarcheologem. V praxi to znamená, že jeho specializací je vyhledávání stop po biologických látkách, které byly využívány našimi předky. Již v roce 1980 zkoumal kosterní zbytky lidí, kteří žili v letech 350-550 n. l. v oblasti Núbie, dnešním severním Súdánu. Objevil v nich látku, která mohla být dost dobře zbytkem po tetracyklinu, který dnes patří mezi nejběžnější antibiotické preparáty. Kde se ale tetracyklin v kostech dávných Núbijců vzal? Armelagos pátral dál a došel k závěru, že půdní bakterie rodu Streptomyces, která tetracyklin produkuje, mohla být součástí obilné kaše, z níž se vařilo pivo.
"Mutrzóni" mezi lidoopy
Maminky bonobů zařídí svým synům "nevěstu"
Známá pravda, že "úspěch je sexy", zdaleka neplatí pouze mezi lidmi. I u velké části živočichů si vybírají odměnu za svůj společenský úspěch vysoce postavení samci. Odměnou nejsladší jsou jim povolné samičky, které jim umožní, aby poslali své geny do další generace. Neplatí to však vždy. Zakřiknutějším samečkům šimpanzů bonobo dokáží k jejich "nevěstám" napomoci maminky. "Tím, že napomáhají svým synům, zvyšují pravděpodobnost, že budou mít více vnoučat a z evolučního hlediska tak zabodují více," vysvětluje Martin Surbeck.
Nečekaná role mravenců v afrických ekosystémech
Davidové a Goliáši - mravenci a sloni
O velkých výsledcích často rozhodnou věci, které jsou na první pohled titěrné. Přesně tak je to i se sotva 5 miligramů vážícími mravenci a zhruba miliardkrát těžšími giganty - slony africkými. Američtí vědci z University of Florida a University of Wyoming nedávno zjistili, že mravenci jsou klíčovými hráči, který drží v rovnováze ekosystém afrických savan. Zabraňují totiž slonům, aby ničili důležité stromy - akácie. Jak ale vlastně takový mravenec dokáže porazit slona? Není to tak těžké, stačí znát jeho "Achillovu patu". Tou je v případě slonů vnitřek jejich chobotu, který je obzvláště citlivý. Jakmile se do něj zahryznou stovky párů mravenčích kusadel, slon si tuto nepříjemnou zkušenost zapamatuje a napříště se oblíbeným stromům mravenců vyhne.
Nový výzkum belgických psychologů:
Myšlenky na peníze snižují radost ze života
My příslušníci "vyspělé" západní civilizace trávíme velkou část života ve snaze zajistit sobě i svým blízkým co nejvíce peněz. Jsme však šťastnější než chudí Afričané či žebraví mniši? Podle výzkumu belgických psychologů z univerzity v Liège pod vedením Jordi Quoidbacha snižuje naši schopnost užívat si života už jen pouhá myšlenka na peníze. Zkrátka: myšlenky na peníze je nejlepší držet si co nejdále od těla. K větším radosti ze života vám rozhodně nepomohou.
Jedlé molekuly budoucnosti
Molekulární "pastičky" na skladování vodíku
Tankování jednoho z možných typů pohonu pro auta budoucnosti: vodíku, v sobě skrývá drobný problém - plyn je totiž poměrně těžké skladovat. Američtí chemici proto nedávno přišli s nápadem uskladňovat vodík v molekulárních "pastičkách", drobných prostůrcích uvnitř zvláštních sloučenin. Tyto molekulární "skladovací prostory, které chemici nazývají metal-organické sítě (MOF), váží vodík jev velmi lehkými vazbami. Stačí je proto jen lehce zahřát a plyn se z nich snadno uvolní. Chemik Fraser Stoddard se svým týmem z univerzity v Evanstonu v americkém státě Illinois však nedávno našel způsob, jak takové jednoduché pastičky na vodík vyrobit lacině z běžně dostupných surovin. Jeden gram této látky poskytne povrchový prostor o celkové ploše asi 1300 čtverečních metrů, tedy zhruba ekvivalentu šesti a půl tenisových hřišť.
Další vylepšení vojáků
Nový "čip odvahy" ve vojenských helmách
Americká agentura DARPA vyvíjí speciální zařízení, které by mozky vojáků zbavovalo únavy či napomáhalo hojení úrazů hlavy. Jedná se o drobné zařízení umístěné ve vojákově helmě, které vysílá krátké ultrazvukové impulsy. Ty dokáží podněcovat i oblasti mozku, které se nacházejí pod mozkovou kůrou. Prostorové rozlišení nové technologie je 5x lepší, než má technologie TMS (transkraniální magnetická stimulace), která byla také jedním z kandidátů na využití ve vojenských helmách.
Moderní technologie zkoumají tanec
Z jakého tance ženy "šílí"?
O tom, že pohyby těla sladěné s hudbou dokážou žádný protějšek eroticky vyladit, jistě není třeba nikoho přesvědčovat. Britští vědci si však nedávno vzali na pomoc moderní zobrazovací techniku a zjistili, jakým pohybům u mužů dávají ženy přednost. Kdo by čekal, že nejvíce budou bodovat "elvisovští" tanečníci s výraznými pohyby pánví, byl by zklamán. Ženy dávaly celkově přednost mužům, kteří více hýbají horní částí těla, využívají větší množství prostoru a své pohyby obměňují. Rozdíl mezi dobrým a špatným tanečníkem vede především přes linii krk-trup-pravé koleno.
Pomoc pro tloustnoucí peněženky
Přeprogramovatelná karta: několik kreditek v jedné
Množství karet od nejrůznějších účtů rozčiluje jistě již nejednoho majitele malé peněženky. Americká společnost Dynamics Inc. nedávno představila nové řešení - jednu jedinou kartu MultiAccount s drobným přepínačem mezi jednotlivými účty. Karta je vybavena lithiovou baterií, je vodotěsná a proti zneužití je chráněna PINEM.
"Evoluční fosilie" ve službách ženské krásy
Nová generace kosmetiky x0150 odkoukáno od sinic
Ochrana před škodlivým vlivem UV záření je důležitá prakticky pro všechny organismy, které na Zemi žijí. Za pravé pionýry těchto snah můžeme považovat fotosyntetické bakterie - sinice, které obývají Zemi již přinejmenším 3,4 miliardy let. Využívají k tomu zvláštní látky, takzvané "mykosporinům podobné aminokyseliny" (MAA). Genetikové Emily Balskusová a Christopher Walsh z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity se nedávno objevili geny, které kódují enzymy nutné k jejich syntéze. A proč se o to vlastně snažili? Tyto látky se totiž velmi hodí jako součást krémů, které zpomalují stárnutí kůže. Objev amerických genetiků by mohl umožnit jejich výrobu ve velkém.
I negativní výsledky jsou výsledky
Hon na magnetické monopoly opět nebyl úspěšný
O magnetických částicích, které mají jen jeden magnetický pól, takzvaných magnetických monopolech, se toho mezi fyziky napsalo tolik, že prakticky připomínají Červenou karkulku: každý ji zná, ale nikdy ji nikdo neviděl. Poslední výpravy, které se vydaly na lov těchto záhadných částic, naznačují, že jejich hledání může být zcela marné. Ani neutrinový teleskop ANITA, umístěný v balónu, ani série senzorů zapuštěných do antarktického ledu zvaná AMANDA nepřinesly kýžený výsledek. I přes další neúspěchy se však vědci nevzdávají. Velké naděje nyní fyzikové vkládají do následovníka AMANDY, zařízení IceCube. Tento gigant mezi měřícími přístroji je schopen prozkoumat až 1 km3 ledu.
Není konstanta jako konstanta
Mohou se fyzikální zákony na různých místech vesmíru lišit?
Předpoklad, že nejen fyzikální, ale veškeré přírodní zákony platí bez výjimky na všech místech vesmíru, je jedním ze základních principů, na němž stojí vědecké bádání. Australští vědci přišli však nedávno s tvrzením, že přinejmenším v jednom případě to pravda být nemusí. Celý problém se točí okolo hodnot jedné ze základních konstant fyziky, tzv. Sommerfeldovy konstanty neboli konstanty α. Tato konstanta je bezrozměrná veličina, která popisuje působení elekromagnetické interakce. Analýza 300 pozorování, kterou provedli vědci z australského Sydney, odhalila, že proměny v hodnotách této konstanty nejsou nahodilé, ale mají jednoznačnou strukturu. Podle všeho má vesmír vysokou hodnotu konstanty alfa na jedné straně, směrem ke straně druhé se snižuje. Naše země leží mezi těmito extrémy někde uprostřed.

Unikátní spojení, vzniklé ve střední Evropě
Projekt CEBBIS má napomoci cestě myšlenek do praxe
Co je třeba hlavně řešit v době, kdy se kola hospodářství přestávají točit tak, jak bychom chtěli? Odpověď je jednoduchá: budoucnost není možná bez kvalitně připravených mozků, schopných přinášet inovace, na které nebude konkurence stačit. A nejen to! Připravení lidé musejí mít možnost vyměňovat si své zkušenosti, porovnávat je a v neposlední řadě mít také možnost uvádět své myšlenky do praxe. Přesně k tomuto účelu vznikl projekt CEBBIS (z angl. Central Europe Branch Based Innovation Support). Tento projekt, který nedávno vstoupil i do naší země, sdružuje 11 partnerů ze středoevropských zemí (kromě ČR ještě z Rakouska, Německa, Maďarska, Itálie, Polska a Slovinska). Více se dozvíte na webových stránkách www.cebbis.eu.
Prolomení dalšího rekordu
V Chile nalezli praptáka s rekordním rozpětím křídel
V nedávné době byl díky spolupráci německých a chilských paleontologů pokořen další rekord živočišné říše. V Chile byly nalezeny zbytky nové druhu třetihorního mořského ptáka Pelagornis chilensis, jehož rozpětí křídel překonalo všechny představy - od konce jednoho křídla na druhý měřil tento gigant celých 5,2 metru. Pták byl příslušníkem dnes již vyhynulé čeledi Pelagornithidae, kterým se říká také "ozubení ptáci" (příbuzní dnešních pelikánů či kormoránů).
Nejzáhadnější živočich planety:
Nový nález: "asijský jednorožec" stále žije
Tajemný tur saola bývá pro svou obrovskou vzácnost přezdívaný "asijský jednorožec". Ve volné přírodě tohoto tvora dlouho nikdo nespatřil - pouze v roce 1999 se podařilo nastražené fotografické pasti pořídit jeho snímky. Nedávný objev živého saoly v Laosu nedaleko hranic s Vietnamem bylo proto pro vědu velkým povzbuzení. Laosští venkované saolu nejen viděli, ale dokonce chytili a přivezli do vesnice. To se bohužel ukázalo jako velmi neprozíravé - v důsledku držení v zajetí zvíře do několika dnů uhynulo.
Ohýbání světelných paprsků v laboratoři
"Pastičky na světlo" na zakřiveném povrchu
Práce německého fyzika Ulfa Peschela a jeho kolegů z univerzity v bavorském Erlagenu a Nurenbergu ukázala, že světlo se nemusí ohýbat jen díky silnému gravitačnímu působení. Vyslali laserový paprsek, který není ničím jiným, než zvláštně upraveným paprskem světla, proti skleněné kouli i vůči hliníkové trubici, jejíž povrch byl potažen tenoučkou vrstvičkou oleje. V obou případech se světlo šířilo po dvojdimenzionálním povrchu těchto trojrozměrných objektů. Nový vynález umožní vědcům vizualizovat, jak se světlo šíří v blízkosti gravitujících objekt.

Technologie budoucnosti představení již dnes
Nové šaty ve spreji
Španělský designér a inženýr Manel Torres, jehož pracovištěm je nyní prestižní Imperial College London, představil nedávno jedinečnou novinku. Jsou jí "šaty ve spreji", které jsou prakticky k nerozeznání od těch, které známe ze seriálu Futurama. Stačí vytvořit vhodný mix krátkých vlněných, lněných či akrylových vláken, rozpustit je v rozpouštědle a prohnat je pod vysokým tlakem tryskou. Na holém těle člověka se zbytky rozpouštědla rychle vypaří a zůstane pouze pevná stopa tvořená textilií. Tělo sice z počátku vypadá, jakoby jej někde pouze pomaloval, látka se však brzy oddělí od těla a možné ji sundat, odložit do špinavého prádla a vyprat ji spolu s ostatními svršky. A co když se vám tričko, které jste takto vyrobili, nelíbí? Žádný problém! Stačí jej vzít, namočit do rozpouštědla a můžete si jej nastříkat na tělo znova.
Dvě mouchy jednou ranou
Kvasinky pomohou vyrábět cihly
S přeměnou nepříjemného plynu na pevnou látku by mohly napomoci organismy nečekané: geneticky upravené kvasinky. Angela Belcherová se svými studenty z Massachusettského technologického institutu (MIT) vložila do kvasinek geny, převzaté od organismů, které dokáží "ulovit" oxid uhličitý z vody (např. mořští plži) a přeměnit jej na pevný materiál. Takto upravené kvasinky pak produkují enzymy nutné pro mineralizaci, díky nim dokáží z každého půlkilogramu zachyceného plynu vyrobit kilogram pevné látky.
Neobvyklý pohled z kosmu
Saturnovy měsíce vytvořily "sněhuláka"
Sondě Cassini, která monitoruje měsíce planety Saturn, se nedávno podařilo pořídit snímek, na němž vypadají dva z jeho měsíců, jakoby stavěly sněhuláka. Ve skutečnosti však šlo však jen o správně zvolený úhel pohledu. Měsíc Dione (v horní části obrázku), který dosahuje velikosti asi tří čtvrtin druhého z nich, Rhey, byl ve skutečnosti zrovna zhruba na polovině vzdálenosti mezi sondou a vzdálenější Rheou. Díky kráteru Evander, který se nachází v blízkosti jižního pólu Dione, vypadají oba měsíce nakonec tak, jakoby byly stmeleny dohromady.
Vesmírný urychlovač částic
Srážky kup galaxií vysílají tajemné záření
Ve vesmíru si lze stěží představit větší uvolnění energie, než jaké vzniká při srážkách těch největších objektů, které astronomové rozlišují - takzvaných kup galaxií. Díky obrovské energii, která se při nich uvolňuje, by mohlo vznikat zvláštní ultra vysokoenergetické záření.
Holanďan Reinout van Weeren z univerzity v Leidenu vypočítal, že díky tomuto šokovému zrychlení by mohly být protony při srážkách v kupě galaxií CIZA J2242.8+5301urychleny až na energii 1019 eV, což je milionkrát více, než je energie dostupná v jakémkoliv pozemském urychlovači částic. Je tedy možné, že několik vysokoenergetických protonů, které byly zachyceny v naší atmosféře, cestovalo celé 3 miliardy světelných let právě od této kupy galaxií.
Geologové odhalují souvislosti
Kde udeří příští zemětřesení?
Správné porozumění tomu, co přesně se děje hluboko pod zemí během zemětřesení, by mohlo zachránit mnoho lidských životů. Vědci se proto snaží nevynechat jedinou příležitost, jak své znalosti zlepšit. Důležité poznatky nedávno podala série zemětřesení v oblasti Afarské pouště v Etiopii. Tým pod vedením Iana Hamlinga z univerzity v britském Leedsu analyzoval 13 magmatických erupcí, k nimž zde došlo v průběhu let 2005-2009. Vědci ke svému překvapení došli k závěru, že erupce a zemětřesení neudeřily nahodile, ale byly vzájemně propojené tak, že dřívější ovlivňovaly místo i intenzitu úderů následujících. Následující menší zemětřesení podle nich vyvolal takzvaný přenos tlaku z jednoho velkého zemětřesení v září roku 2005, které následně spustilo sérii zemětřesení menších.

Kybernetická válka? Jen otázka času…

27. února 2011 v 12:17
Kybernetická válka? Jen otázka času…

Informační společnost do našich slovníků vnesla nové pojmy a termíny, ať je to internet, virtuální realita nebo e-mailová komunikace. Ale také kyberterorismus a kybernetická válka. A odborníci se shodují, kybernetický konflikt ohrožuje naši civilizaci čím dál víc.
Každá válka se od té předchozí liší. Když se francouzská armáda chystala na konflikt s Hitlerovým Německem, její doktrína tvrdošíjně lpěla na zkušenostech 1. světové války. Poté se francouzská generalita nestačila divit, že se nebojuje v zákopech, nýbrž že německé motorizované jednotky bez větších potíží profrčely až do Paříže. Kdyby nedej bože došlo k nějakému globálnímu konfliktu nyní, zřejmě by hlavní roli nehrály tanky a letadla, tak jako v poslední světové válce. Naopak, podstatnou roli by zde hrály moderní informační technologie a boj by se ze značné části přesunul do virtuálního prostoru. To ovšem neznamená, že by životy lidí nebyly v ohrožení.
Nebezpečné virtuální bojiště
Internet zpravidla vnímáme jako studnice informací nebo jako zdroj zábavy. Jenže, v současné době je už na něm naše současná civilizace do značné míry závislá. Toho si jsou vědomi generální štáby i kyberteroristé. Tuto hrozbu bere vážně i Organizace spojených národů. Generální tajemník její sekce pro telekomunikace Hamadoun Touré varuje: "Na internet se nyní musíme dívat jako na nebezpečné bojiště. Škody, které by za sebou kybernetická válka zanechala, by byly horší než škody, které způsobí ohromná vlna tsunami."
Kybernetická válka vypadá totiž trochu jinak, než jak se líčí v Hollywoodských trhácích. Filmaři divákům předkládají představu, že pomocí nějakého velmi vychytralého programu se naruší zbraňové systémy nepřítele, čímž je jednoduše válka vyhraná, aniž by došlo k nějakému děsivému krveprolití. Ve skutečnosti by měl virtuální boj důsledky pro každého člověka.
Armádní zařazení? Hacker!
Kybernetické útoky už historie pamatuje. Severní Korea je jednou z nejchudších zemí a největším koncentračním táborem na světě. Armáda zde má nejprivilegovanější postavení a Severokorejci jdou s dobou.
Podle odhadů západních informačních služeb působí v severokorejské armádě až 1000 hackerů. A ti už o sobě dali vědět. V loňském roce byly napadeny počítače vládních institucí USA a Korejské republiky. A stopy vedly právě do severní části korejského poloostrova…
Zlobíte? Tu máte virus!
Lstiví jsou i ruští hackeři. Rusové jakoby nemohli zapomenout, že pobaltské země si dovolily po rozpadu SSSR získat nezávislost. Právě Pobaltí je častým cílem ruských kyberútoků. Nejčastěji je odnáší Estonci, ale když litevský parlament přijal zákon stavějící na roveň propagaci nacistického i komunistického režimu, ruští hackeři dali o sobě vědět i zde.
Během rusko-gruzínské války byly napadeny i stránky tbiliských vládních institucí. Gruzínské ministerstvo zahraničí dokonce na nějaký čas přestěhovalo své stránky na aplikaci blogger.com. A aby toho nebylo málo, kanadští badatelé nedávno přišli s tvrzením, že jistá počítačová síť se sídlem v Číně ukradla vojenská tajemství Indii, nabourala se do kanceláří dalajlámy a zaútočila na některé počítače na různých místech světa. Jak se dalo čekat, Peking vše popřel.
Jak paralyzovat slona
Škody při takových akcích naštěstí nebyly příliš velké, ale hackeři získali neocenitelné zkušenosti. Příště už může být hůř. Vyspělé postindustriální společnosti a ekonomiky jsou zásadním způsobem závislé na propojených počítačových informačních a komunikačních systémech. Rozbití civilních infrastruktur je lákavou možností pro země i organizované skupiny, kteří chtějí vést asymetrický boj a nemají kapacitu k tomu, aby mohli být soupeřem na tradičním bojišti. V praxi to znamená, že i mravenec může paralyzovat slona.
Ale i slon musí být připraven. Například deník Washington Post zajímavou informaci, že už v červenci roku 2002 tehdejší americký prezident George Bush podepsal tajnou směrnici, která ustanovovala pokyny, kdy a jak by Spojené státy mohly napadnout systémy zahraničních vlád. Zatímco politici s naučeným úsměvem na rtech podepisují smlouvy o likvidaci konvečních či jaderných zbraní, kdesi v tajných laboratořích probíhají nové závody ve zbrojení. Ve 30. letech se tyto závody týkaly letadel a tanků, v 80. letech jaderných hlavic, nyní se týkají čehosi neuchopitelného a pohybují se v kyberprostoru. Studie společnosti McAfee ukazují, že kybernetická válka je vlastně již v plném proudu.

Kybernetický arzenál
Zbraně použitelné v kybernetické válce má podle této studie nyní k dispozici především pět států: USA, Rusko, Francie, Izrael a Čína. Útoky proti kybernetické infrastruktuře přitom mohou ohrožovat i lidské životy a vést ke smrti. Nejedná se tedy jen o jakousi počítačovou hru, ale takový konflikt může mít devastační účinky i v realitě.
Nejen Američané, ale i další země nevyvíjí pouze obranné, ale také útočné zbraně, které mohou ohrozit cizí infrastrukturu, například elektrorozvodné sítě, vodovodní systémy, finanční sektor, dopravu či telekomunikace. V řadě vyspělých zemí patří tato infrastruktura soukromým subjektům, jenže mezi tímto sektorem a státem spolupráce poněkud vázne. Vlády totiž řadu informací důležitých pro soukromý sektor utajují.
Jak se bránit?
Obrana proti takovým útokům není jednoduchá. "V krátkodobé perspektivě moderní útok na síť téměř vždy zvýhodňuje agresora. Dlouhodobě se však tato výhoda může přesunout na stranu obránců, když identifikují prostředky útoku a zablokují je tím, že zacelí zranitelná místa a odizolují síťová spojení. Je také možné posílit robustnost informačních sítí," myslí si specialista na kybernetický terorismus Timothy Shimeall z Pittsburské univerzity.
Důležitá je samozřejmě i prevence. "Sítě by měly být navrhovány tak," pokračuje Timothy Shimeall, "aby odpovídaly představám o robustnosti a schopnosti přežít. Jako značně slibné se v tomto ohledu jeví izolované intranetové sítě, které mohou fungovat účinně a bezpečně i bez širšího propojení."
Scénář kybernetické války
Představme si situaci, kdy mezi dvěma státy narůstá napětí, které vyvrcholí totální roztržkou směřující k válce. Ještě než dojde ke střetu armád, jsou plně mobilizováni IT specialisté. Nejprve dojde ke skrytému útoku na vládní servery, které jsou postupně paralyzovány. Následuje atak na bankovní systémy, čímž se zastaví fungování ekonomiky daného státu. Krátce na to se agresor zaměří na informační systémy.
Základ je hotov. Útočník poté ochromí energetickou soustavu. V tu chvíli již v napadené zemi je vyvolán chaos. Je narušena doprava i komunikace, mobilní sítě jsou postupně likvidovány. Napadený stát je pak snadnou kořistí. Taková kybernetická válka by ve svém konečném důsledku pravděpodobně vedla k významným ztrátám na životech i k výraznému zhoršení ekonomické a sociální situace. Mimochodem, ruský kybernetický útok na Estonsko začínal přesně takto, ruští hackeři nejdříve vyřadili vládní a poté bankovní systémy. Zemi trvalo více než týden, než se ze všeho vzpamatovala.
Hrozba jménem kyberterorismus
Ze stejného soudku pochází i hrozba kybernetického terorismu. Podobně jako virtuální útok i kyberterorismus míří především na tzv. SCADA systémy. Ty mají na starosti řízení výrobních procesů, dávají pokyny energetickým sítím a tak dále. Terčem těchto útoků se již několik systémů stalo, patří mezi ně třeba jaderná elektrárna v americkém Ohiu nebo energetická síť v New Orleans. Ovšem, kyberterorismus se netýká jen Spojených států. Podobné útoky už byly zaznamenány i v sousedním Německu a je jen otázkou času, kdy k nim dojde i v České republice.
Po celém světě, a naše země není výjimkou, tak vznikají specializované policejní jednotky pro boj s kyberterorismem. Ale ať je to jak chce, státní instituce se tomuto novému fenoménu zatím příliš nebrání. Policie si zde stěžuje na špatnou legislativu, zde pak ovšem nastává debata, jestli má kdokoliv právo omezovat svobodu na internetu…

Co na nás prozradí písmo?

27. února 2011 v 12:15
Co na nás prozradí písmo?

Je grafologie skutečná věda? Dá se opravdu z písma odvodit charakter člověka? Nebo se jedná pouze o další módní výkřik, který s vědou má jen pramálo společného?
Tyto otázky rozdělují veřejnost do dvou táborů. Její zastánci ji prosazují jako velmi spolehlivou metodu k poznání psychiky daného člověka a dokonce ji prosazují například v kriminalistice, odpůrci ji zařazují mezi pavědy.
Grafologie neboli psychologie písma je však na mnoha institucích už uznávaným oborem. Například i bratislavská Univerzita Komenského vydala již několik knih, které se touto problematikou zabývají. Pravdou je, že nemalá část společnosti si grafologii spojuje s věštěním budoucnosti a s jinými okultními vědami. Přitom grafologie je především ostavena na psychologii, tedy vědě, nad kterou nos ohrnuje málokdo. To, že každý člověk má charakteristické písmo, je věcí neoddiskutovatelnou. Vždyť i v éře moderních technologií je podpis stále nenahraditelný a přitom se jedná jen o obyčejný klikyhák.

Jak píší vysokoškoláci?
Nejde však jen o podpisy. Lidé zabývající se grafologií dokážou z písma poznat nejen charakter dané osobnosti, ale třeba i její nemoci. Například zvýrazněné začáteční tahy mohou znamenat vysoké sebevědomí a ctižádostivost. Malé písmo by mělo znamenat dobrou schopnost sebeovládání, zdrženlivosti a opatrnosti. Není bez zajímavosti, že menší litery píší většinou lidé s vysokoškolským vzděláním. Ale když se velké písmo vyskytne u vysokoškoláka, dá se předpokládat, že jde o osobu se širším záběrem, která je emocionální a má zvýšené sebevědomí. Pokud je malé písmo úhledné, symbolizuje zdravou kritičnost, svědomitost, ale i to, že zkoumaná osoba není příliš společensky založena. Stejně tak úzké písmo naznačuje, že jeho autor je spíše introvert.
Pokud se písmena zjednodušují, jejich autor má sklony uzavírat se před ostatním světem, odpor k exhibicionismu, ale i náznaky geniality. Takové písmo má například známý ostravský písničkář Jaromír Nohavica.
Velké písmo zas může symbolizovat velkorysost, koncentraci a schopnost soustředění se na podstatné věci. Lidé s podobným písmem mají potřebu dodržovat věci předepsané, jakožto i nejrůznější společenské normy. Je samozřejmě otázkou, zda tyto principy lze aplikovat za každých okolností na každého člověka. I proto musí být dobrý grafolog i kvalitním psychologem.
Upozorní písmo i na chorobu?
Jak praví grafologové, rukopis je souhrou motorických, emocionálních a intelektuálních funkcí. Proto i nepatrné změny písma mohou být příznakem začínajících chorobných změn. Že se nejedná o šarlatánství dokazuje i další grafologické pravidlo: Ten, kdo se rozborem písma zabývá se nesmí pokoušet o chorobopisné rozbory. Většina patologických písmových příznaků totiž není jednoznačná.
Některé děti, které se učí psát, píší zrcadlovým způsobem. To může poukazovat nejen na to, že dítě je levák, ale také na to, že trpí oční nemocí nebo nějakým psychickým prostorovým komplexem. Lidé, kteří jsou závislí na alkoholu, mají písmo roztřesené, vynechávají písmena a dopouštějí se gramatických chyb. V případě poranění levé mozkové hemisféry není dotyčný schopen nejen opisovat nějaký text, ale dokonce jej i diktovat. Když někdo dává diakritická znaménka jinam než by měla být, mohl onemocnět cukrovkou nebo mít problémy s krevním oběhem.
Existuje i nemoc zvaná agrafie. Kdo trpí její lehčí formou, tak při psaném projevu vynechává "jen" písmena, ale její těžší forma způsobuje totální neschopnost psát.
Realisté píší propiskou
Zda na určení charakteru má vliv druh psací potřeby nebo barva náplně, je už trochu sporné. Nicméně, ponořme se i do této problematiky. Grafologové si pomohli vytvořením čtyř základních skupin, z nichž každá preferuje jiný psací nástroj. Když někdo při psaní preferuje obyčejnou tužku, grafologové mu připisují tyto vlastnosti: ovlivnitelnost, proměnlivost názorů, náladovost a nejistotu. Plnící pero zase přitahuje lidi povýšené, kteří rádi poučují. Realisté píší normální propiskou. Fix používají lidé, kteří se vyhýbají problémům.
Barva, kterou se píše by měla mít na osobnost také vliv. Je pravda, že mnozí psychologové určují charakter osoby podle jeho oblíbené barvy. Takový odhad je sice trochu zjednodušující, ale do jisté míry fungující. Černé písmo má symboliku ctižádostivosti, panovačnosti, nekompromisnosti a nesnášenlivosti. Klidnou zelenou barvou zas píší lidé, kteří jsou originální a mají umělecké sklony. Červená barva symbolizuje vitalitu, ale i agresivitu a předpoklady k násilnickému chování. Naopak barvu modrou upřednostňují lidé s nadhledem, lidé, kteří se umí dohodnout a jsou tak schopni kompromisu.
I kresba může leccos prozradit
Zná to asi mnoho z nás. Sedíme například na nějaké ne příliš záživné přednášce nebo na firemní poradě. Valí se na nás nudná data a zatím je před námi arch čistého papíru, který doslova volá potom, aby byl popsán. Vezmeme do ruky tužku a list je za chvíli pokreslen roztodivnými obrazci. Někteří psychologové tvrdí, že takové malování je jistým druhem snění ve dne a může nechat nahlédnout do osobnosti svého autora. Detaily kresby samozřejmě závisí i na kultuře, ve které její tvůrce vyrostl nebo na jeho vzdělání.
I z kresby, ba i z obyčejné čmáranice umějí psychologové číst. Australští psychologové z univerzity v Sydney přišli na to, že takové kresby mohou vést k pochopení problémů teenagerů. Lze z například nich vyčíst, zda mladý člověk má trable s drogami, s anorexií nebo že je vystaven nadměrnému stresu. Psaní slov v takovém případě nebývá spolehlivé, neboť teenageři ještě nemají vypsanou ruku, ale zkoumání "malůvek" může psychologa dovést k účinné terapii. Koneckonců to, že některé symboly mají univerzální platnost, popsal ve svých studiích i slavný švýcarský psycholog Karl Gustav Jung.
A jak taková terapie vypadá v praxi? Psycholog mladého člověka například požádá, aby nakreslil to, jak si představuje svou budoucnost. Výsledek může být rozdílný, někdo namaluje třeba holubici míru, někdo jiný zase například mříže nebo něco podobně temného, další zase tunel se světlem nebo i bez světla na jeho konci. Psycholog má pak jasné vodítko a klíč k pochopení emocionálních stavů svého pacienta.

Namaluj autoportrét!
I mnozí psychoanalytici pracují při svých terapiích s malováním. Umění může hrát v takové terapii zásadní roli, protože je s psychologií velmi úzce propojeno. Koneckonců, art-terapie získává stále větší popularitu. Dobrým startovním bodem k pochopení emočních pochodů může být nakreslení autoportrétu. Na jeho základě může psycholog zahájit se svým klientem potřebný dialog.
I rozvržení kresby na papíře může mnohé naznačit. Pokud je spíše v levé části vymezeného prostoru, jeho autor žije příliš ve své minulosti. Družní a společenští lidé nakreslí hlavní téma svého obrazu do pravé části papíru. Pokud někdo svůj obrázek umístí na střed, je rád i centrem pozornosti a je svým okolím rád obdivován. Člověk plný elánu a entuziasmu zaplní především vrchní část listu, naopak do dolní části kreslí lidé váhaví a neochotní.

Grafolog personalistou
V poslední době se na grafology stále častěji obracejí i různé firmy, které chtějí získat psychologický a charakterový profil uchazeče o zaměstnání. Pokud tedy budete žádat o pracovní místo a potenciální zaměstnavatel po vás bude chtít ručně psaný životopis, dá se předpokládat, že váš výtvor bude podroben důkladnému grafologickému prozkoumání.
Aplikované využití grafologie funguje i v jiných oblastech života. O kriminalistice už řeč byla. Dětští psychologové zas mohou podle písma odhadnout nadání a talent.
Problémem pro grafology však je, že stále více lidí upřednostňuje psaní na počítači. Když se pak po dlouhé době dostanou k tužce a papíru, je jejich písmo poněkud neuspořádané. Připraví tedy Bill Gates grafology o práci?

Víš...???

27. února 2011 v 12:11
  1. Každou sekundu zemřou 2 lidé a narodí se 5 dětí?
  2. Nejvíce prachu v bytě tvoří zbytky odumřelé pokožky?
  3. Hudební génius Beethoven si vždy předtím, než začal skládat, lil na hlavu ledovou vodu?
  4. Ženy mrkají témeř dvakrát tak častěji než muži?
  5. Matka Adolfa Hitlera vážně uvažovala o potratu , ale její doktor jí to rozmluvil?
  6. Průměrná doba usínání je 7 minut?
  7. Člověk z izolovaného prostoru zemře na otravu oxidem uhličitým, nikoli na nedostatek kyslíku?
  8. Lidé se v průběhu bojí více pavouků než smrti?
  9. Pavouk vzbuzuje u žen už celá staletí pořádnou hrůzu?
  10. Britský ministerský předseda Winston Churchill se narodil na dámském záchodě?
  11. Mc Donald prodal 12x více hamburgerů, než je lidí na světě?
  12. Většina rtěněk obsahuje rybí šupiny?

víš že...

26. února 2011 v 21:36
  • 80% holek už dalo aspon jednou pusu svojí nejlepší kamarádce...
  • A víš, že 60% holek má nejraději vanilkovou zmrzlinu?
  • Třemi minutami polibků spálíš 12 kalorií. Pokud bys tedy chtěla líbáním spálit jeden kus dortu, trvalo by to hodinu a 40 minut.
  • Američtí vědci zjisti, že líbání prodlužuje život až o pět let!
  • Při dlouhém polibku se do hry zapojí hned 34 obličejových svalů.
  • 48% kluků chtělo udělat kariéru a najít si práci, která je baví.
  • 33% kluků by rádo strávilo aspon jednu noc s nějakou sexbombou.
  • 76% kluků by chtělo mít pěknou sportovní postavu.
  • 85% kluků sní o své velké životní lásce.
  • 79% kluků považuje za důležité mít dost peněz finančně nestrádat.
  • 22% kluků si přeje, aby je dívka iniciativně sbalila.
  • Nejdříve se sexem začínají Islandané (15,6 let), Němci (15,9 let), pak Švédové (16,1 let) a Dánové (16,1 let).
  • Kluci se na rozdíl od holek se svými sexuálními zážitky rádi vychloubají
  • Většina holek prožije sví poprvé po svých 17. narozeninách.
  • Kluci bývají při prvním sexu v průměru o dva roky starší než jejich holky.

Fajné otázky

18. února 2011 v 23:07
Kočka dopadne vždy na nohy. Chleba s máslem na namazanou stranu. Na kterou stranu dopadne kočka, které jsme na záda přivázali namazaný krajíc?

Vtipné texty
Znáte takovou tu malou nezničitelnou černou skříňku, kterou používají v letadlech? Tak proč ze stejného materiálu nestavějí celá letadla?

Vtipné texty
Proč je PODPRSENKA jednotné číslo a KALHOTKY pomnožné?

Vtipné texty
Proč máte v letadle pod sedadlem plovací vestu, a ne padák?

Vtipné texty
Proč se lepidlo nepřilepí na vnitřek láhve?

Vtipné texty
Proč ma slovo JEDNOSLABIČNÝ pět slabik?

Vtipné texty
Z čeho vypěstujete meloun bez pecek?

Vtipné texty
Když se na teflon nic nelepí, jak tedy dokážou teflon přilepit na vnitřek pánve?

Vtipné texty
Proč v benzínkach prodávají cigarety, když je tam kouření zakázáno?

Vtipné texty
Jak se dostane do práce řidič sněhového pluhu?
 
 

Reklama